S tímto neobvyklým obrazem společenského rozkladu současné Číny se setkáváme v knize Hovory se spodinou (přeložila Zuzana Li, Mladá fronta 2013) čínského autora Liao I-wua. Zdaleka to nevypadá na popis téže země, jejíž vývoj bývá oficiálními čínskými médii popisován v superlativech a která je označována za prosperující ekonomickou a politickou velmoc. Není tudíž divu, že se Hovory staly jednou z knih, které autora vrhly do rukou cenzorů, policie, do vězení a nakonec do německého exilu. Liao tu odhaluje třináctou komnatu čínské společnosti. Hovoří s lidmi ze samého okraje, které na dno uvrhly politické a hospodářské experimenty padesátých a šedesátých let, kampaně Kulturní revoluce a posléze právě bezhlavý nástup kapitalismu.

Liao I-wu měl k takovým lidem blízko po celý svůj život. Narodil se v roce 1958, tedy v roce, kdy byl komunistickou vládou vyhlášen hospodářský experiment Velký skok, který skončil hladomorem. Kromě chudoby předurčil Liaovo těžké dětství také „špatný“ (statkářský) původ jeho rodiny. V osmdesátých letech se sice stal „státním básníkem“, nicméně vydáním básně Krveprolití, která reaguje na brutální zákrok na náměstí Nebeského klidu, si vykoledoval čtyřleté vězení. Tehdy ho také opouští těhotná žena a většina přátel. Ve vězení zažil Liao týrání, několikrát se psychicky zhroutil a dvakrát se pokusil o sebevraždu. Právě tady, mezi spoluvězni, ale také začaly vznikat první hovory.

Po propuštění skončil spisovatel na ulici a živil se jako pouliční muzikant. Dlouho žil pod stálým policejním dohledem, a ačkoli sám tvrdí, že ho politika nezajímá, angažoval se v řadě protivládních aktivit. Vroce 2011 emigroval do Německa, kde ovšem žije – bez znalosti němčiny – dle vlastních slov dost osaměle.

Řadu protagonistů Hovorů snad ani nelze označit za spodinu v negativním slova smyslu. Jsou spíše oběťmi současných ekonomických reforem, zválcovanými každodenním bojem o přežití a zmatenými novými pořádky. Tyto reformy postupně připravily mnoho Číňanů nejen o práci v krachujících státních podnicích, ale také o bydlení a tzv. železnou misku rýže, tedy bezplatnou zdravotní péči a sociální jistoty, které se k zaměstnání ve státním sektoru v centrálně plánované ekonomice povinně vázaly. Takových lidí je ohromné množství. Například nuceně vysídlených obyvatel či těch stěhujících se za prací jsou v Číně stamilióny. Pro tuto masu se dokonce ujal pojem „plovoucí populace“. Z některých vesnic ve střední a západní části země se odstěhovali všichni práceschopní obyvatelé a každý rok se k nim přidávají další z řad -náctiletých dětí.

Typický je v tomto směru příběh námezdního dělníka z Hovorů. Po propuštění ze státního podniku pár let pracoval v ilegálním uhelném dole a po jeho uzavření denně postává na ulici a nabízí své služby. Přesto ženě a dcerám již půl roku neposlal žádné peníze, a ty jsou tak nuceny vydělávat na živobytí žebráním.

Podobně „banální“ je příběh malého bezdomovce a jeho rodičů. Ti místo platů dostávají výrobky (parfémy a boty), které ještě po pracovní době prodávají v ulicích města. Co se týče školní docházky, má jejich kluk jasno: „Dneska nemá většina velkejch šéfů a podnikatelů žádný vzdělání a taky poroučí větru dešti.“

Šedesátiletá paní Luo se má relativně lépe. Po nuceném vystěhování ze staré čtvrti, která musela ustoupit nové výstavbě, žije v třípokojovém bytě v paneláku na předměstí. Má teplou vodu, elektřinu, topení, vlastní WC – přepych, jaký za celý život nepoznala. Přesto trpí. V panelácích se sousedské vztahy nepěstují, lidé se navzájem neznají a jeden se o druhého nezajímá. Paní Luo se cítí jako ve vězení, její muž trpí depresemi a soused Čchen byl objeven ve svém bytě až měsíc po smrti.

Stavbě přehradní nádrže Tři soutěsky na Dlouhé řece nebo přípravám olympijských her v Pekingu musely ustoupit celé čtvrti, města, vesnice. A hlavně staří lidé se nezřídka vracejí ke svým původním domovům, které ale mezitím obsadily demoliční čety. Sedí tu na skládacích stoličkách, sledují hroutící se stavby a nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy celý blok žil ve svorné pospolitosti.

Korupci, bezpráví, vlastní chudobu a sociální nejistotu považují Liaovi hrdinové za nevyhnutelnou. Jediné, co jim zbývá, je obracet své zraky do minulosti, třeba právě k idealizovanému vůdci Maovi.