Vyrůstal v době, kdy se městem proháněl ve svém cadillaku Elvis Presley a místní Židé se pokoušeli stát stoprocentními Američany. Jejich náboženský život byl extrémně pokrokový – Stern vzpomíná, že po návštěvách synagogy, kde zněly varhany, ale hebrejština skoro ne, měl pocit, „že je snad metodista“.

K židovské kultuře se tak dostal vlastně náhodou. Jako neúspěšný začínající spisovatel získal práci v centru, které se zabývalo jižanským folklorem. Když přepisoval vzpomínky pamětníků, s překvapením se dozvěděl o území zvaném Díra. Bývalo východoevropským městečkem přeneseným do Memphisu a vyznačovalo se čilou spoluprací židovských zastaváren s černošským obyvatelstvem. Stern se z folkloristy rychle proměnil v nadšence – a v jeho literárních textech se začal vynořovat zaniklý svět.

Vystavěl ho znovu bez umělých konstrukcí. S odkazem na židovskou povídkářskou tradici, reprezentovanou Singerem a Malamudem, nabízí vyprávění, které roztáčí kolotoč emocí i humoru a zároveň přetavuje kulturní dědictví v obecnější záležitost.

Dokládá to první povídka, jež popisuje příběh sexuální disharmonie. Mladý muž oddaný náboženskému studiu se děsí svých manželských povinností – tak by vypadal strohý popis. Sternovi se ale daří vystihnout vzdálenost mezi mužem a ženou, která je daná a již jsme nuceni (s proměnlivým úspěchem) překonávat.

Stern v povídkách používá i to, co sám nazývá „jistým porušením hranic reality“. Zelik Rifkin, klukovský ani-náhodou-Superman, ze svého nudného života náhle vystoupá do svobodného povětří chagallovských postaviček, poletujících si vzduchem. Jeho příběh lze brát jako mystické podobenství i jako ztělesnění přání úniku.

Autor doprovodil české vydání svých povídek doslovem, v němž se vyznává ze vztahu k Praze a literární kmotrovství svých textů přiznává Franzi Kafkovi. Když sem ale v devadesátých letech zavítal, překvapila ho nevázaná atmosféra všeobecné zábavy, v níž se z introverta Kafky stal všudypřítomný symbol na tričkách. Stern tedy postupně odložil svou kafkovskou zachmuřenost a začal se bavit. S vědomím, že Praha byla „zkušebním prostorem pro největší hrůzy dějin“ a že se v nové době snaží trochu uvolnit.

Podobný postoj se projevuje i ve Sternových povídkách. Tedy vědomí omezenosti a konečnosti lidského života a zároveň léčivých prostředků proti ní, jimiž mohou být milostné vztahy, ale taky humor.