Velkoryse pojatá publikace chtěla na bezmála pětistovce stran zmapovat napůl mytické ostrůvky svobody uprostřed normalizace, to něco „výsostně kalifornského – slunečného, barevného, akčního a radikálně uvolněného až na hranici nicnedělání“, jak píše jeden z autorů, Michal Nanoru, v doslovu. Orální historie českého skateboardingu ale nakonec nabízí hlavně historky o montování koleček, stavbách U-ramp a popíjení s kamarády.

Skateboarding dorazil do Československa v polovině sedmdesátých let a mezi prvními vyznavači byly hlavně děti z lepších rodin, kterým rodiče mohli opatřit prkýnka ze Západu (třeba bratři Formanové, kteří si je přivezli z cesty na oscarový ceremoniál v roce 1976). V osmdesátých letech se už skateboarding šířil zemí jako virus, s čímž nic nezmohly ani příslušné státní a stranické orgány. Režim tehdy polevoval v bdělosti, ale jeho mechanismy kontroly obyvatelstva fungovaly jaksi samospádem – původně volnomyšlenkářský skateboarding se spojil se Socialistickým svazem mládeže a stal se celkem normálním sportem.

FOTO: archív Yinachi

Publicisté Martina OverstreetMichal Nanoru pro knihu vyzpovídali osmnáct pamětníků a jejich výpovědi rozdělili do jedenácti kapitol pokrývajících témata jako životní styl, móda, gender či vztah k režimu. Formát orální historie působí svěžím dojmem (mnoho historických knih u nás touto cestou zatím nešlo), jeho zvolení má ale i své stinné stránky. Nejde ani tak o dovysvětlování termínů – co to je ollie, vert nebo toníky si lze dohledat na internetu, ale o absenci širších souvislostí. Při čtení vzpomínek prkýnkářů budete mít někdy pocit, že jen nasloucháte rozhovoru zasvěcenců u vedlejšího stolu.

Prkýnka si samozřejmě nedělají ambice být akademickým textem, Nanoru v doslovu píše, že vidí knihu jako „anatomii subkultury a skupinový bildungsroman“ či jako „dokumentární fresku dumasovských rozměrů a Starý zákon českého skateboardingu“. Jenže na tyto ambiciózní úkoly je parta sportovců vcelku slabý materiál, ať už si prkýnkářskou komunitu idealizujeme, jak chceme.

FOTO: archív Yinachi

Vzpomínkám pamětníků čas obrousil hrany, portrét poslední normalizační dekády z pozic dnešních úspěšných padesátníků je pochopitelně smířlivý, a tak chybějí hrdinové a chybějí konflikty i drama. To potenciálně největší slibovala postava Martina Kopeckého, který přivedl skateboarding do oficiálních struktur mládežnických organizací, což byla pro někoho zrada obřích ideologických rozměrů a pro druhé šance, jak získat peníze a zprofesionalizovat se. Jenže Kopecký před dvěma lety zemřel, ještě než dostal šanci do knihy promluvit.

„Celej skateboard začal tim slovem svoboda. Žádný vázání na nic, na nikoho,“ říká v knize jeden z pionýrů Simon Thiele. Jenže svobodného ducha čeští prkýnkáři celkem ochotně vyměnili za průkazky a medaile. Ideály zmizely a kromě sportu se žádná další společná identita skateboardingové scény nikdy nevytvořila. Vidět tak osmdesátkovou scénu skejtu jako něco autentického či revolučního lze skutečně jenom silným filtrem sentimentu. Ostatně Nanoru v doslovu přiznává, že jsme všichni (autoři i čtenáři) obětí romantického ideálu a „vypůjčené nostalgie po osmdesátých letech“.

FOTO: archív Yinachi

Do ní je pak stylizovaná celá kniha. Vytištěná je na šedém papíru starých novin, a to včetně perforací po okrajích. A jsou tu i dobové fotografie, vesměs černobílé, občas rozmazané nebo různě poničené, které tvoří polovinu publikace. Figurují na nich pochopitelně hlavně skateboardisté s prkýnky v nekonečném množství variací. Spíše než duch svobody z nich ale na čtenáře dýchne temná atmosféra šedých normalizačních sídlišť, tedy nic, co by snad mladší generace mohly považovat za přitažlivé. To všechno z Prkýnek dělá materiál pro hrstku pamětníků, kteří budou chtít zavzpomínat na starou partu. Na takto opulentně pojatou knihu je to celkem málo.