Cestoval se mnou kamarád, který dodnes tvrdí, že Fudži ve skutečnosti neexistuje a je to jen past na turisty, já jsem ale odpověď našel v knize Říše znaků (přeložil Petr Zavadil, Fra 2012) francouzského filosofa a sémiotika Rolanda Barthese. To, co jsme tehdy zažili, bylo velmi japonské, protože už cesta samotná k hoře byla cílem, a to, že bych Fudži v reálu spatřil, by mi ji navždy zkazilo.

Barthesův sémiotický cestopis z roku 1970 zaznamenává poznámky a črty z jeho cesty po Japonsku. To už tehdy dovršilo poválečnou transformaci z kdysi skoro výhradně rurální země ve štiku globální ekonomiky, jenže pulzující moderní města a technologické inovace Barthese nezajímaly. Mnohem více ho fascinovalo setkání s maličkostmi místní kultury, v nichž odhaloval nosné sloupy znakového systému odlišného od toho západního.

Textem, kterým se Barthes na konci padesátých let proslavil, byly Mytologie (česky 2004) – sžíravá analýza znakových kódů a praktik, jež udržují v chodu západní konzumní kulturu. Při rozkrývání mýtů (ideologie) v reklamě či na obálkách časopisů posunul Barthes vědu o znacích do třetího rozměru kultury a společnosti, tedy do míst, kde se jazyk stává součástí mocenských válek (třídních, nacionálních či genderových). O třináct let mladší Říše znaků je oproti tomu záznamem ztracení se v neznámé kultuře, jejíž jazyk Barthes neznal. Hned v úvodu autor ostatně spiklenecky upozorňuje, že nepíše ani tak o skutečném Japonsku, ale spíše o znakovém systému, který si pro jeho popis vysnil.

Roland Barthes se tak lišácky vyvléká z pasti západní racionality, která si odlišné kultury ráda podřizuje vlastnímu kódování s účelem ovládnout je a ponížit. Tady už autor předjímá kritiku orientalismu, jak ji podal Edward Said ve stejnojmenné knize z roku 1978. Místo tvrdé analýzy ale nabízí rozvernou procházku po labyrintu, která nemůže skončit jinak než blouděním.

Bludištěm je ostatně už knížečka sama, témata v ní mizí a zase se vracejí bez ladu a skladu. Stejně jako u jiných Barthesových knih neroste text do uceleného systému, spíše rozkvétá a nenápadně vede čtenáře k prozření. O východním pojmu satori autor mluví už v úvodu, kdy vysvětluje, že obrázky v knize „nic neilustrují a jsou jen odrazem ke zrakovému vrávorání“, na jehož konci může být satori, které ale není pochopením v západním smyslu, přiblížením se jedné zjevené pravdě, ale spíše zjištěním, že hledání smyslu je samo o sobě nesmyslem.

Není to jen zážitek mystický, ale i hluboce sémiotický – znejistění v roli turisty nám pomáhá lépe pochopit strukturu našeho vlastního světa a nahlédnout, že to, co kultura prezentuje jako neměnné danosti, jsou ve skutečnosti jen konstrukty. Na mnoha místech Říše znaků nakonec Barthes dojde ke konfrontaci východního a západního myšlení na konkrétních případech gest či předmětů a jejich užívání – asijské hůlky podle něj jídlo jen mateřsky hýčkají tam, kde ho naše vidlička agresivně uchvacuje, záměrně nedokonalé loutky divadelní tradice bunraku se nesnaží oduševňovat neživé jako loutkářství na Západě, ale pracují se smyslovou abstrakcí a čirá japonská polévka uchovává esenci potravin místo toho, aby rozvařením vymazala jejich původní znaky.

Z filmu Tokijský příběh (režie: Jasudžiró Ozu, 1953)…

Z filmu Tokijský příběh (režie: Jasudžiró Ozu, 1953)…

FOTO: Profimedia.cz

Největší prostor věnuje Barthes básnické formě haiku, která ukazuje, jak se japonské myšlení snaží vyhýbat teroru jednoznačného smyslu. Haiku je tu „vidění bez komentáře“ – zároveň hluboce poetické i banální. „Haiku se jako půvabná kadeř zavíjí do sebe, stopa znaku, která se jakoby vyznačila, mizí: nic se nezískalo, kámen slova byl vržen pro nic za nic: ani vlny, ani vylití smyslu,“ píše Barthes. Metafory to mají v Japonsku vůbec těžké, umění nepracuje s podobnostmi, není podřizováno vyšším pravdám, protože neodkazuje na nic kromě sebe samého a svůj proces vzniku či proces čtení. Japonci se tak zbavují teroru transcendentálního signifikátu jako metafyzického středu velké narace, z níž vychází smysl všech věcí a zpětně ovlivňuje i fyzický svět.

Střed možná existuje, je ale nahlédnut jako prázdný či stojící mimo tento svět. Tak jako centrum Tokia, kde turista narazí na císařský palác s přilehlým parkem, do něhož ale smějí obyčejní lidé vstoupit jen jednou v roce. Toto místo nemá vyzařovat moc jako centra evropských měst, ale spíše směřovat imaginaci cestujícího do kruhu, který si může dovolit střed obtékat. Obdobně tak nemají japonské ulice (až na výjimky) jména a čísla na domech nejdou lineárně po sobě – z ničeho nevycházejí a nemají kam směřovat. Tento zdánlivě nepraktický, nelogický chaos nutí obyvatele i turistu číst město ne s pomocí mapy, ale chůzí, pohledem a návykem. Sám proces hledání a nacházení se je už cílem.

Barthesovo setkání s utopií znaků vzpouzejících se mřížkám naší kultury neskýtá poučení jen pro sémiotika, ale i pro běžného turistu, kterého nabádá k vnímavému čtení znaků kolem nás. Autor navíc pootvírá i vrátka všem, kteří se snaží pochopit oblibu japonské popkultury na Západě od přelomu tisíciletí až do současnosti. Říše znaků si samozřejmě vší má hlavně artefaktů tradičního Japonska (výjimkou je kapitola o herních automatech pačinko), tento druh necentrického myšlení však proniká i do aktuálních kulturních produktů a nevymazala ho ani poválečná amerikanizace. Animované filmy, seriály, komiksy či počítačové hry z Dálného východu totiž místo narací postavených na naplňování transcendentálních hodnot lásky a pravdy nabízejí jiný druh slasti, jenž se ukrývá v samotném procesu vyprávění a v důrazu na detail vyzařující krásu, která není vázaná na estetické ideály.

Z vlastní kultury se dá těžko utéct, ale ztratit se alespoň na chvíli v kódech japonského znakového systému je pro čtenáře velmi osvobozující a Roland Barthes vysvětluje proč.