Článek
Werichovi se zalíbil Krejčíkův snímek Svědomí z roku 1948, který soudobá kritika strhala. „Víte, ten výkon, který jste dostal z Nedbala, to bylo výborný,“ ocenil prý režisérovo vedení představitele hlavní role, aby mu vzápětí nabídl šanci natočit historický velkofilm z rudolfínské Prahy.
Snímek nakonec Krejčík nedokončil, ale podle svých slov ne vinou sporů s představitelem hlavní dvojrole. Natáčení bylo náročné, s líčením se začínalo v šest, aby už v devět hodin stáli všichni na place. Werich ale býval unavený po večerních představeních v divadle, a tak nejednou prospal celé dopoledne. Práce nabraly zpoždění, což znamenalo zvýšené provozní náklady, a když se navíc Werich při jedné ze scén zranil o režisérem požadovanou pravou vázu, byl Krejčík na pokyn tehdejších kulturních orgánů nahrazen Martinem Fričem, který film nakonec dokončil.
Vraťme se ale k předchozímu Krejčíkovu opusu Svědomí.
Jan Werich totiž vůbec nezveličil režijní schopnosti tehdy třicetiletého tvůrce. Film dodnes překvapuje precizní psychologií a civilním vedením herců, kteří vykreslili obyčejné lidi uvržené do mezní životní situace.
Krejčík prokázal cit i pro další složky filmu. Dekorace a drobné rekvizity musely být co nejrealističtější, příběh se natáčel v Brně a Ostravě, kde se také odehrával. Ve Svědomí zaujmou až bergmanovská přeostřování či nájezdy na obličeje postav nebo hitchcockovská rapidmontáž ve scéně havárie. Obojí navíc Krejčík použil několik let před těmito mistry.
Psychologie byla Krejčíkova velká zbraň. Znalost lidské duše prokázal i v dalších filmech a nemusíme hned zmiňovat dramata, mezi nimiž kraluje Vyšší princip. Vždyť právě pochopení psychologie postav je velmi užitečné i při výstavbě komedií, což se potvrdilo třeba v Pensionu pro svobodné pány nebo ve Svatbě jako řemen.
Nechci zabíhat do sociálněhypotetických konstrukcí. Ostatně Bergman také vyrostl do světa z malého Švédska. Ale dokážete si představit, jaké úspěchy by tak ctižádostivý a pečlivý režisér, jakým byl Jiří Krejčík, slavil ve své době v některé ze západních zemí, kde by měl přece jen větší tvůrčí svobodu?
