Čte malou knížku koupenou v Levných knihách – podle ní to může být on, ale nemusí. Kouká po mně? – Nepoznám to, stejně asi jako on nepozná, že já koukám po něm. Vysílám mentální energii, myslím usilovně na toho, za koho ho mám, ale nic, muž nevzhlédne od své knížky. Co když ale i on mě zkoumá podle toho, co čtu, a protože čtu hroznou pitomost, něco, co bych, nejet v metru, nikdy nečetla, něco, co jsem jenom tak popadla na stole, abych zaměstnala unavenou mysl na cestě domů, tedy protože čtu něco, co se ke mně vůbec nehodí, nemůže mě dotyčný podle četby identifikovat. A vypadám v jeho očích jinak než dřív? Jen já sama vím nejlíp, jak stále stejná jsem ve své mysli, ale do jaké míry jinak vypadám, posoudit nedovedu. Hlas mi zůstal stejný, a to jistě i jemu, jenže nemáme žádný důvod spolu mluvit a jsme si přece jenom dost vzdáleni, člověk by musel vstát, pár kroků přejít a teprve potom něco říci. A ještě by to říkal stoje nad tím, jehož oslovuje, což je nepříjemná konfigurace, připomínající revizora. Také by to znamenalo připoutat k sobě pozornost spolucestujících v noční hodině, která všechno zvětšuje, a co když to není on a trapas bude větší než třeba ve čtyři odpoledne, kdy je všude lidí plno?

Nedá se nic dělat, jestli se ten muž na mě přímo nepodívá, vystoupím a nechám to být – ale mrzí mě to, vídala jsem ho ráda, ráda ho dodnes čtu, zajímají nás stejné věci. Stýkali jsme se pracovně, ale s ním to nikdy nebylo tak úplně pracovní, s ním bylo všechno hra. Hrajeme teď hru na to, že se nepoznáváme, ačkoliv se poznáváme velice dobře? Asi takovou hru, jakou kdysi do telefonu, kam se místo názvu své redakce tento muž hlásil vždy nějakým bizarním heslem, jako třeba Za lepší život hlodavců nebo Ústav pro srozumitelnou Čínu?

Nepodívá se, tak to se nedá nic dělat, vstávám, protože vystupuji. Muž ovšem vstává taky, jenže jde k jiným dveřím. Vystoupím. On taky. Moje cesta vede podchodem s pohyblivými schody, říkám si, že na těch ho dostihnu a uvidím zblízka. A skutečně, dostihnu ho, on se tváří pořád stejně netečně, ale já už vím, že je to on: má totiž v ruce igelitku s názvem antikvariátu. Jak vím, že si v té tašce nenese jenom knížky? Protože v tom antikvariátu pracoval už tehdy a protože se o něm ví, že tam je stále. Jenomže jede o několik schodů nade mnou, nahoře se mi pravděpodobně ztratí.

A neztratil, stojí na zastávce autobusu a čeká, dokonce musím přejít kolem něj, i kdybych nechtěla. Zastavím se, podívám se, on se usměje, ale samozřejmě, že se známe, i on mě poznává. Proč vlastně jsme se v metru nedokázali k sobě přihlásit?

„Dobrý večer,“ říkám a napřahuji ruku k přátelskému podání. „Celou dobu si říkám, jestli to jste vy?“

A on odpoví: „Celou dobu si říkám, že vy to jste. Ale jsem to já? Kdybyste mě přešla bez povšimnutí, poznal bych, že já už to nejsem.“

A pak mu přijel autobus, on nastoupil a odjel do noci.

opožděně Ivanu Wernischovi k sedmdesátinám