No jo, autor je Venezuelan nebo Venezuelec, obé možné, ročník 1963, to bude takové borgesovské, trochu tajemné, esejistické, se stopou magického realismu. Jak to asi sestrojil? Nejdříve nejspíš pěkně chronologicky popsal všechny způsoby vraždění knih – více bude těch, za nimiž stojí lidé. Potom vypíchl některá zásadní díla. Určitě Ecovo Jméno růže, Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, možná Orwellův román 1984.

Vždyť bych to mohl klidně napsat sám!

Pak tam bude Amr, který spálil Alexandrijskou knihovnu, protože „pokud knihy obsahují stejné učení jako Korán, jsou k ničemu, pokud neobsahují, nemá smysl je schovávat“. Potom pálení knih v nacistickém Německu a vsadím se, že tam někde autor uplatní nesplnění Brodova slibu, že zlikviduje Kafkovy rukopisy. A krk dám za to, že tam naopak nebude mít Cannetiho Zaslepení, na jehož konci se Peter Kien upálí ve své knihovně, ani Příliš hlučnou samotu našeho Bohumila Hrabala. Jako motto by si měl samozřejmě vybrat to, co jsem si já na gymnáziu poznamenal na první stránku svého čtenářského deníku: „Spálené knihy ozářily svět.“ (R. W. Emerson)

Kdybych to opravdu psal sám, nějak bych tam taky zamontoval vlastní zážitky. Když jsem se v lednu 1985 zázračně proměnil ze závozníka ČSAD na knižního redaktora, mou první prací byla pomoc podnikovému řidiči s odvozem čtyř tisíc kusů vázané knihy Hudba z edice Československá vlastivěda, 436 stran, do vršovických sběrných surovin a následná jejich dekapitace (vytržení knižního bloku z obálky, bez toho by sběraři nezaplatili 50 haléřů za kilo). Sice jsem 15 balíků odklonil, jak se teď říká, ale málem jsem to celé odstonal. Nastoupit do nakladatelství a hned se chovat jako Koniáš, to je absurdní…

S dělostřeleckou přípravou jsem to ale vzal za špatný konec. Kdybych se opravdu vsadil, bylo by po krku. Fernando Báez, básník, esejista, romanopisec a bibliofil, v knize samozřejmě všechno zmíněné má, včetně Cannetiho a Hrabala. I toho Emersona, i když v poněkud jiném překladu. A mnoho dalších událostí a mnoho jiných jmen. Ve třech blocích (Starověk, Od Byzance k devatenáctému století a Dvacáté století a počátky jednadvacátého století) popisuje, jak přírodní živly, hmyz a především lidé ničili, ničí a nejspíše budou ničit knihy (a někdy opačně, jak knihy likvidují lidi, když jsou použity třeba jako obaly výbušnin). Úplně na konci je pasáž o knihách elektronických. Zde bych si přeci jen dovolil poznamenat, že autor opomněl přidat k celému tomuto žalozpěvu jako zlomyslnou tečku možnost kteréhokoliv tvůrce zmáčknout na klávesnici tlačítko Delete. To je vlastně takový zvláštní typ sebevraždy (člověka i knihy).

Celkem 18 let práce, jen rejstřík pramenů a literatury je na 54 hustě popsaných stránkách. Není to samozřejmě čtení na pár dní, tímto způsobem zachycená historie otevírá průchody do mnoha dalších souvislostí, jež bude nutné a taky dobrodružné prozkoumávat.

Česká literatura si stojí poměrně slušně, kromě zmíněného Hrabala je tu i Václav Havel a pak skupina autorů, kteří se dostali na černé nacistické listiny: např. Viktor Dyk, Jaroslav Hašek, Jan Hus, Alois Jirásek, Ivan Olbracht, Karel Vaněk (a pražští Němci Brod, Kafka, Kisch, Leppin, Werfel).

První čtení Báezovy knihy mě nakonec úplně vyčerpalo, a to se v ní píše pořád jen o špičce ledovce. Kolik neznámých Žalmanů (Pamatujete si na tragickou postavu z Jiráskova F. L. Věka?) mají všechny lidské pospolitosti?

Možná by stálo za to, kdyby postupně začaly vznikat jednotlivé národní Dějiny ničení knih (abychom mohli v české verzi uplatnit pátera Ko niáše a taky Havlíčkův epigram: „Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, jezoviti.“).

A ještě mě napadlo, v noci jsem se kvůli tomu probudil, že vždycky když dochází k nějaké politické změně nebo pokusu o ni, odnesou to knihy. Po všech revolucích, převratech, okupacích a osvobozeních se válejí na zemi.

Přitom jako nemohou děti za své rodiče, knihy nemohou za své autory. Nebo mohou? Teď vlastně vůbec nevím…