Velkou nádheru lidé hodně srovnávají s filmy Federika Felliniho, hlavně se Sladkým životem a 8 a půl. Berete to jako poklonu?

Jsem samozřejmě poctěný, ale zároveň se takového srovnání bojím. Felliniho věci jsou opravdové klenoty filmových dějin. On hrál úplně jinou ligu než já, patří do Ligy mistrů, já tak do druhé italské.

Na druhou stranu to srovnání do jisté míry chápu, protože kontext Velké nádhery je podobný Sladkému životu a hrdina jako by vypadl z 8 a půl. Jen ho místo Marcella Mastroianniho hraje můj kamarád, herec Toni Servillo, který má podobný cit pro to před kamerou přirozeně předvést zájem o věci hluboké i povrchní.

Lidé tyhle zkratky dělají. Něco podobného se mi stalo už s Božským, ten byl zase srovnáván s politickými snímky Elia Petriho.

Je taková tradice za zády v něčem nepříjemná?

Diváci jí podle mě nijak zasaženi nejsou, nevidí v tom problém. Jenže někteří režiséři a hlavně kritici berou italskou kinematografickou tradici nesmyslně vážně. Často ostatním vytýkají, že se od ní vzdalují, nebo se k ní naopak moc přibližují. Jsme pod velkým tlakem. Raději jsem jejich recenze přestal číst. Pro tvorbu je stejně nejlepší zapomenout, že nějací kritici vůbec existují.

Jednu tradici ale kinematografie opouští jako celek. Vaše Velká nádhera patří k málu nově vznikajících filmů, které jsou ještě natočeny postaru, na pětatřicetimilimetrový pás. Jak jste na tom s digitální technologií?

Asi je v tomto směru můj poslední. Bohužel. Patřím ke generaci, která vyrostla na tom, že film je to jen tehdy, když točíte na opravdový filmový pás, jinak jde o televizi. Je proto pro mě těžké přizpůsobit se novým trendům. Ale co mi zbývá?

Velká nádhera je hodně římský film. V čem vy osobně spatřujete kouzlo tohoto města?

Do Říma jsem se přistěhoval už jako mladík. Pocházím z Neapole, podobně jako Toni Servillo, ale musel jsem z ní odejít. Baví mě neapolský humor, ale každý se tam zná s každým a to vás časem začne unavovat. Naopak usadit se v Římě mi šlo vlastně samo. Jako v každém velkém městě zde můžu žít tichý nenápadný život. Nemusím s nikým moc mluvit, jsem líný člověk, ostýchavý, nevyhledávám společnost, takže mi to naprosto vyhovuje. Řím je kulturní město, živé, ale zároveň je snadné držet si ostatní od těla.

Vlastně až kvůli psaní Velké nádhery jsem vyrazil na tři čtyři intelektuální dýchánky, které hrdina filmu Jep Gambardella na rozdíl ode mě miluje. Bylo to dost smutné, méně zajímavé, než jsem čekal a i než je to ukázáno ve filmu – hodně jsem si musel domyslet. Problém je, že nejspíš neznám ty správné lidi. Myslím, že se sami za sebe podvědomě stydí, takže je problém se mezi ně dostat.

Váš film naznačuje, že právě v Římě můžeme nalézt onu krásu, nádheru, podle níž se snímek jmenuje.

Ano, jeho cílem je nalézt krásu jako takovou. A v Římě to není vůbec problém. Nemyslím přitom jen architekturu, památky. Já hledal krásu i v Římanech samotných, v jejich pokleslosti. To hlavně o nich jsem chtěl točit. Životy lidí z prostředí umělecké smetánky, o kterých vyprávím, jsou na první pohled prázdné a povrchní, ale tam někde pod tou prázdnotou cítím všechny jejich bolesti, touhy, tam je pro mě ta opravdová krása skryta.

Takže ve vašich očích není spisovatel a novinář Jep jen dalším z řady intelektuálních cyniků?

Není cynik. Je jen hodně unavený životem, je mu šedesát pět let, už ho nic nepřekvapí, ať jde o umění, lásku nebo sex, všechno už zná, nic už mu nepřipadá zajímavé. Proto se ocitne v krizi a začne v tom všem hledat nějaký smysl.

Zároveň se ale snaží před sebou samým svůj život obhajovat.

Jako každý z nás je v tomhle Jep trochu pokrytec. Ale já se snažím ukázat, že pokrytectví může být docela užitečná věc, posunuje lidstvo kupředu. Být sám k sobě upřímný je věc celkem nepohodlná a jde se bez ní snadno obejít. To je taková moje teorie.

Nicméně Velká nádhera je i o tom, jak si necháváme život proplouvat mezi prsty. Jep je toho dobrým příkladem. Ale stejným příkladem by mohl být každý z nás. Desítky příležitostí jen tak každodenně procházejí nezpozorovány kolem nás.

Vás už taky nic nepřekvapí, stejně jako Jepa?

Mně je teprve čtyřicet tři let, Jepovi o dvaadvacet víc. Sám se ještě necítím být tam, kde je on, ale pomalu do něj rostu. Je to taková moje budoucí verze.

Možná do něj rostete rychleji, než si myslíte. V jednom starším rozhovoru jste řekl, že vás zkušenosti už vůbec nijak neobohacují, že vás nikam neposouvají.

Mluvil jsem o tom, že vás nikam neposune fakt, že točíte filmy. Když nějaký uděláte, časem se z něj stane hezká vzpomínka, ale vás samotného ta zkušenost nijak neobohatí. Obecně ale jsou snad zkušenosti užitečné, dneska mám zrovna dobrý den, takže to můžu takhle říct.

Toni Servillo jako bohém Jep Gambardella ve filmu Velká nádhera

Toni Servillo jako Jep Gambardella

FOTO: KVIFF

Jep Gambardella nakonec najde úlevu v nostalgii. Ta má, aspoň v Česku, docela negativní politické konotace, ale vy ji vnímáte pozitivně…

Myslím, že i když jsme všichni trochu pokrytci, stejně nás něco nutí po té pravdě v nás pátrat. A čistá, nezkažená pravda je ukryta výhradně v dobách, kdy jsme ještě byli mladí a nevinní. Nostalgie a vzpomínky jsou tak jediným způsobem, jak se k ní dostat. Proto se Jep vrací o desítky let zpět, vzpomíná na svou první lásku, aby se mohl znovu zamilovat, a na první knihu, aby se znovu mohl stát spisovatelem.

Ale nostalgii zde vnímám jako veskrze osobní, soukromou věc. Do politiky, a to s vámi souhlasím, nepatří.

Shodou okolností před dvěma měsíci zemřel dlouholetý italský křesťanský politik Giulio Andreotti. Vy jste o něm natočil film Božský, v ústřední roli s kým jiným než s Tonim Servillem. Prý ale váš ne zrovna lichotivý portrét Andreotti stihl vidět.

Byl na nás hrozně naštvaný. Veřejně se proti filmu ohradil. Ale postupně myslím i jemu došlo, že Božský nebyl pouze obžalobou jeho stylu politiky, ale že jsem ho natočil také proto, že jsem jím byl do jisté míry fascinovaný. Potom se trochu uklidnil.

Mockrát jsme dnes narazili na Toniho Servilla. Do jaké míry ho necháte zasahovat do scénáře?

Je to můj kamarád, často se navštěvujeme, ale s herci scénáře nekonzultuju. Psaní je pro mě hodně osobní záležitost. Nicméně hlavní postavy mých filmů jsou často padesátníci šedesátníci, takže při jejich vytváření mi myšlenka na Toniho pomáhá. V jistém smyslu tak se mnou je vlastně i při práci na scénáři. Vždycky mu pak nakonec pošlu hotovou verzi s otázkou, jestli tu roli bere.

Stal se snímek Božský v Itálii politickým tématem?

Hlavně ještě před jeho natočením. Bylo těžké na něj sehnat finance. Andreotti byl u moci strašně dlouho, v italském parlamentu seděl od roku 1946, stihl si nadělat přátele, nejen v politice, ale i ve světě byznysu. Spousta lidí odmítla dát na film peníze, protože se s Andreottim nějak znala. Bylo to, jako kdybych teď chtěl točit o Berlusconim. Chapadla těchto lidí dosáhnou velmi daleko.