Článek
Hubert je jakýmsi symbolem divoké postkomunistické transformace a kýčovitých devadesátých let. Jak se tento hrdina zrodil?
Vzorem se mu staly skutečné postavičky, kšeftaři, kteří už v osmdesátých letech začínali provozovat různé podivné a pololegální podniky. Soukromé podnikání bylo samozřejmě za komunismu zakázané, takže už tehdy si zvykli na pohyb v „šedé zóně“. Skutečně vydělávat pak začali v letech devadesátých. Nejdřív to byl pouliční stánkový prodej s občerstvením, autoservisy, ale třeba i zpracování odpadků. „Čím hůř to zní, tím lepší peníze,“ říkají s oblibou. „V poezii žádné prachy nejsou,“ dodávají.
Královnu Barbaru lze označit za realistický příběh vzestupu a pádu jednoho kšeftaře, který je čtenářsky náročný především kvůli svému jazyku. Hubert promlouvá tolika jazyky, jako by byl Duch sva tý. Je to takový stroj na parodování všech diskursů a promluv, které kolem sebe slyší. Konfrontoval jsem ho s různými typickými, ve své podstatě ideologickými diskursy devadesátých let, například s jazykem Amwaye, podomního prodeje, ale je tam i nezanedbatelný vliv barokní polštiny. Takže i přes realistický základ to rozhodně není kniha pro normálního čtenáře.
Pro každou knihu si děláte určitý „terénní výzkum“, založený především na rozhovorech s lidmi, kteří tu dobu zažili. Za jedním z mafiánů dokonce po vydání knihy přijela polská televize udělat rozhovor a zeptat se ho, co si o románu myslí. Jaké je reálné prostředí, které se pak stalo výchozím materiálem pro Královnu Barbaru?
Běžný intelektuál se s takovými lidmi nikdy nesetká a už vůbec to nejsou jeho známí. Já ale taky nejsem žádný intelektuál. Seznámil jsem se s různými komunitami, například s tou homosexuální, kterou jsem popsal ve svém debutu Chlípnice. Při práci na Královně Barbaře jsem pak poznal zlo dějíčky, kšeftaře, veksláky, lidi z okraje společnosti.
Jak jste se dostával do jejich světa?
Pokud člověk dokáže promluvit jejich jazykem, jsou velmi sdílní, dokonce si vymyslí víc, než se ve skutečnosti stalo. Protože oni vlastně touží po tom, aby někdo sepsal jejich hrdinský portrét, takže schválně přehánějí a přibarvují si skutečnost. Je ovšem nutné převzít jejich optiku a hodnoty, předstírat, že se vám líbí to, co udělali, i když jsou to často špatné věci. Musí cítit, že stojíte na jejich straně. Pak už jsem byl „jejich Mišánek“, co se s nimi vozí po městě bílými jaguáry.
Někdy, tak jako v případě posledního románu Dřevorubec, dělám terénní výzkum spíš proto, že mi nejde psaní, a předstírám tak sám před sebou, že něco dělám. A někdy pořizuju rozhovory jen pro to, že se s někým chci setkat a strávit s ním nějakou dobu v jedné místnosti. Teď píšu další detektivku, ovšem opět trochu jinou, než je běžná konvence žánru, takže trávím dost času s policisty nebo na pitevně.
Už od svého debutu popisujete takzvané „horší“ Polsko. Je stále tak zajímavé a inspirující, nebo vás začíná nudit? Dorota Masłowska z polských sídlišť utekla v posledním románu do Spojených států. Nepřemýšlíte třeba o tom, že byste jako autor vytěžil své cesty po světě?
Držím se ve svých knihách jednoho prostředí a spíše okrajové společnosti, i když se přitom dotýkám i střední třídy, z níž nakonec sám pocházím, nebo varšavských intelektuálních salonů. Určitě nenapíšu knihu z ciziny. Polsko ke mně promlouvá svými jazyky, v zahraničí vnímám svět jen očima, vizuálně.
Královna Barbara se odehrává ve Slezsku, o němž jste řekl, že jste na celém světě neviděl nikdy nic tak ošklivého. Šlo by tento příběh přesadit někam jinam?
Příběhy nemůžete jen tak vykořenit z prostředí, kde vznikly. Nakonec pro Královnu Barbaru je charakteristický právě kontrast mezi ošklivostí prostoru a leskem Hubertových perel. Hlavní hrdina před všeobjímající šedí utíká do své fantazie. Místo toho, aby se díval na černý sníh, který padá kolem uhelných dolů, otevře si krabici s perlami a uteče do jiného světa.
Setkal jste se s reakcí reálných lidí, předobrazů postav, které popisujete?
V případě Královny Barbary jsem tento problém neměl, protože je příliš těžká na to, aby si ji přečetli. Mohl jsem o nich napsat, co jsem chtěl. Oni se jen chlubili tím, že jsou v románu, ale nezjistili, jak jsou tam zobrazeni.
Královna Barbara je svým náročným jazykem bližší poezii, ale romány, které jsem napsal potom, už více čerpají z populární kultury a mají mnohem širší publikum. Už to nejsou jen polonisté, ale i z mého pohledu dost komplikované skupiny – ať už společensky, nebo věkově. Měl jsem možnost si své čtenáře ve velkém množství prohlédnout a po této zkušenosti jsem začal psát jinak.
Například na autorské čtení Královny Barbary ve Szczakové přišly samé důchodkyně a hospodyňky. A já jim musel všechny ty složité diskursy převést na jednoduchý příběh o vzestupu a pádu jednoho podnikatele. Vysvětlit, že tam jsou i různé zajímavé věci jako vraždy a podobně. Naopak třeba pozdějšího Dřevorubce už si dokázalo od začátku do konce přečíst i několik hodně jednoduchých mužů, neřeknu přímo blbců.
Vaše první kniha Chlípnice se vrací do osmdesátých let, opět k okrajům tehdejší společnosti. Zvláštní je na ní to, že vznikala (a pořád vzniká) metodou neustálého přepisování a dopi sování. Český překlad vychází z páté verze, naposledy vyšly loni desáté Chlípnice bez cenzury. Budou Chlípnice někdy dokončeny?
Pořád se objevují další a další lidé, kteří mi vyprávějí své osudy. Je to taková epopej a myslím, že ji nikdy nedopíšu.
Nebylo označení Chlípnice bez cenzury jen marketingovým tahem, jak znovu prodat tu samou knihu?
Byl to i obchodní tah. Nebudu předstírat, že nerad vydělávám peníze na svých knihách. Ale čtenáře nepodvádím: rád dostávám a rád dávám. Nesouhlasím s tím, když někteří spisovatelé vydají své sebrané fejetony a předstírají, že je to nový román.
Chlípnice bez cenzury jsou jiná kniha než ty předchozí, je v ní o dvě stě stran víc, to je myslím hodně. První vydání bylo ovlivněné autocenzurou, bál jsem se soudních procesů. Zatím mě nikdo nežaloval, tak si dovoluji víc a víc. Ale jednou to určitě přijde. Přídavky začínají až od strany tři sta, to je taková moje strategie, myslím si totiž, že pokud se někdo v knize dostane tak daleko, líbí se mu a nebude mě dávat k soudu. A všichni ostatní odpadnou po prvních pěti stranách.
Rád si hrajete s autobiografickou formou, jedním z vašich alter eg je třeba postava spisovatele Mišánka. Jak důležité je pro vás oddělení rolí autor–vypravěč–hrdina?
Někdy se mi zdá, že je literárně přitažlivější hranici mezi autorem a dílem překračovat, jindy si nasazuji různé masky. Ale čtenáři mají nejraději postavu spisovatele Mišánka, to je zatím snad jediná věc, která se z tržního ohledu stoprocentně potvrzuje. Aproto bude Mišánek určitě i v další knize.
Vaše knihy jsou založené i na určité nostalgii po devadesátých letech a transformaci. Je to jedna z pastí na čtenáře?
Nostalgií je hodně druhů: stesk po dětství nebo stoupající obliba retro designu. Ale podstatou nostalgie je i to, že lidé doopravdy nechtějí, aby se stará doba vrátila, chtějí vzpomínat. Nemají rádi, co je tady a teď. Staré se nám líbí proto, že je to něco nedostupného.
Žádný text, který vzniká v konkrétní době, ji nedokáže popsat tak dobře jako text vznikající s odstupem. Ve skutečnosti nejsme schop ni plně vnímat okolní realitu, protože je pro nás příliš samozřejmá, nedivíme se jí, a nevšímáme si proto věcí, které vidí lidé o desítky let později. Za chvíli budou i „nultá“ léta retro. Napíšu o nich, až na mě můj počítač z roku 2003 začne působit jako starožitnost.