Proč se zrovna příběh bratří Mašínů a jejich skupiny tak uhnízdil v české polistopadové mytologii?

Má výrazný narativní potenciál. Když skupina utíkala přes východní Německo, tak je pronásledovaly tisíce policistů a vojáků. Mašínové a jejich přátelé se skrývali na senících, vyhrabali si v zemi jámu, v níž strávili několik dní, prostě bojovali o život proti přesile. Součástí jejich příběhu jsou přestřelky, honičky, zkrátka dobrodružství, která patří do pořádného akčního vyprávění. Mašínové jsou tím blízcí Jamesi Bondovi a dalším (pop)kulturním hrdinům.

Důležitý je ale i mytický rozměr mašínovského vyprávění: synové bojovníka z legií a jednoho z největších českých odbojářů druhé světové války převzali jeho odkaz, aby bojovali proti další totalitě. Zároveň má mašínovský mýtus pro určitou část antikomunisticky naladěné veřejnosti, která byla vůči předlistopadovému režimu konformní, také funkci kompenzační. Identifikují se s „bojovníky proti komunismu“, jimiž sami nebyli. Z tohoto úhlu pohledu je symptomatické, že ti samí historici, kteří před rokem 1989 psali oslavné monografie o Leninovi, dnes píší o „hrdinném odboji“ bratří Mašínů.

Na tom mýtu je ale pozoruhodné, že třeba podle vámi citovaného průzkumu z roku 2011 se česká společnost v případě Mašínů na oné stupnici hrdinové/vrazi přiklání, když už, tak spíše k druhému pólu. Jak to, že je i přesto příběh o „hrdinných odbojářích“ tak životaschopný?

Z tohoto konkrétního výzkumu vyplývá, že nejvýraznější část respondentů je v této otázce nerozhodná, byť odpůrců jejich heroizování je o něco více než těch, kteří je za hrdiny uznávají bezvýhradně. Provedené výzkumy ale byly spíše orientační, nemáme na toto téma dost sociologických dat.

Na životaschopnosti mašínovského vyprávění se do značné míry podílí svět médií a politiky. Všimněme si, jak se redaktoři veřejnoprávní televize ptají každého prezidentského kandidáta právě na Mašíny. Jako by neexistovaly důležitější problémy než šedesát let stará kauza. Příběh se úspěšně reprodukuje i v literatuře a kultuře. Román Zatím dobrý česko-amerického spisovatele Jana Nováka se stal jednou z nejúspěšnějších knih minulé dekády a nedávno vyšel v novém, doplněném vydání. Na základě této knihy má vzniknout i film. Lze předpokládat, že se stejně jako Novákův román bude držet hrdinské linie a problematické aspekty kauzy spíše vytěsní.

Není to tedy takovým nenápadným dokladem toho, že svět médií, politiky, ale i kultury je dnes podivně vzdálen samotné veřejnosti?

Já bych v nakládání s mašínovským mýtem viděl spíše jistou ideologickou intenci. Není náhoda, že v den schvalování „nezbytných a nutných“ reforem sociálního systému jedou vládní činitelé řečnit o svobodě na pohřeb Milana Paumera. Jindy zase vyšlou svého emisara ztělesněného ministrem obrany předat medaili zemřelému Ctiradu Mašínovi do USA. Musejí prostě vytvářet nějaké symboly, které by lidi odvedly do říše mytologie. Aby zapomněli na všechny současné korupční kauzy, které, zdá se, nejsou nějakým nahodilým úkazem, ale spíše součástí systému.
Stejně tomu ale bylo i v minulosti. První republika měla svého plukovníka Švece, Jana Husa či „vůdce národa“ Masaryka, komunisté zase Fučíka. Média jsou v drtivé většině prorežimní, takže není divu, že postkomunistickým mýtům vycházejí vstříc.

Milanu Paumerovi se přišel poklonit i premiér Petr Nečas

Premiér Petr Nečas u rakve Milana Paumera

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Když Jacques Rupnik obhajuje vyprávění o intelektuálech/disidentech, kteří rozložili komunistický systém, mluví o tom, že bylo užitečné mu v těch prvních letech po Listopadu uvěřit.

To, zda daný mýtus někdo považuje za pozitivní nebo negativní, záleží výlučně na jeho či její ideologické pozici. Podstatou mýtu však je, že si subjekt tuto specifickou pozici mnohdy ani neuvědomuje a považuje ji za zcela „přirozenou“ a pravdivou.

Současní historici tvrdí, že Václava Havla do listopadu 1989 pořádně nikdo neznal a lidé se o disent příliš nezajímali. Rádi ale Havla přijali jako svého zachránce, prince z pohádky, který porazil draka komunismu. Ai on jim vyšel vstříc svou konsenzuální politikou paměti, kdy odmítl stavět disent proti šedé zóně a bývalým komunistům. Stejně tak ale badatelé začínají psát o tom, že lidé v této přelomové době nechtěli ani tak kapitalismus, jako spíše svobodu a demokracii.

A Rupnikův výrok čtěme právě v tomto světle. Musíme se ptát: Pro koho bylo užitečné, že těmto pohádkám lidé uvěřili? A z jakých ideologických pozic je tento výrok vyřčen? Pro mnoho lidí je víra ve „volný trh“ něčím naprosto neideologickým. Přes všechny problémy dneška stále pokládají polistopadový vývoj v tomto smyslu za víceméně pozitivní. Chtějí pouze pozměnit parametry politiky. Zda bude toto období pojímáno jako kladné i za takových padesát let, ovšem nevíme. Pokud vezmeme do úvahy globální změnu klimatu, postupné vyčerpání zdrojů energie a další „jezdce apokalypsy“, tak můžeme uhadovat, že spíše ne.

Do jaké míry je s mýty, jako je ten mašínovský, současný režim svázán? Myslíte, že jejich podrývání ho nějak fakticky ohrožuje?

Vytvářejí jeho oporu na symbolické rovině, což není nepodstatné. Pokud přijde nějaká skutečná krize, potom se teprve ukáže, nakolik je dané zřízení stabilní. Zápas o symbolickou nadvládu zintenzivní a různí aktéři se budou snažit vytvářet nové opěrné body.

Můžeme to demonstrovat na historickém příkladu druhé republiky. Po mnichovské krizi došlo ke zhroucení symbolického řádu během pár týdnů. Parlamentní demokracie zkolabovala, západní spojenci se stali v očích české veřejnosti zrádci, což nutně změnilo i dříve zcela „přirozenou“ prvorepublikovou mytologii. Masaryk a Beneš již nebyli oficiálně velebenými vůdci národa. Lidé měli dost parlamentních hádek a zkorumpovaných politiků. Není náhoda, že stejně jako tehdy se i dnes vynořují aktéři, kteří chtějí řídit stát jako firmu, svěřit moc odborníkům a „nepřizpůsobivé“ občany převychovat či poslat někam do táborů. To je druhorepublikový diskurz.

Současná mocenská garnitura svými kampaněmi proti těm, kteří „zneužívají dávky“, bohužel tento typ myšlení podporuje. A nemám na mysli pouze pravici. Dělají všechno pro to, aby poštvali střední vrstvy proti těm nejnižším. Neuvědomují si ale, že se jim to může vrátit jako bumerang. Krize kapitalismu ještě neskončila a různí „králové králů“ a jejich kouzelníci klepou na dveře. Máme se zřejmě na co těšit.