„Musíš zdrhat šikmo do svahu!“ „Houby! Musíš naopak padnout na zem a dělat, že jsi zdechnul!“ Staré české auto japonské výroby se plazí slovenskými kopci, kde hipíci kempují. Hvozdy mají být plné medvědů. Já zase vím, jak na žraloka. Tomu musíte zabodnout palce do očí. Radila mi to kamarádka letuška pro případ, že se letadlo zřítí do oceánu. Tahle reportáž ještě zachrání životy, věřte mi.

Rainbow je podnik v režimu mírného utajení. Koná se každý rok, ale pokaždé v jiné zemi, kde přesně se předává šeptandou, ať sem neleze každý mejnstrýmák. Dojet bez navigace až na Slovensko se už dá pokládat za opravdové dobrodružství. A tak se ani nestydíme, když skončíme ztraceni mezi místy s libozvučnými jmény Hnúšťa, Slizké a Blh. Snad je to jen místní smysl pro humor. Ano, mohli bychom zastavit a zorientovat se podle mechu na severní straně kmenů. Ale jsou tu ti medvědi. V rámci přírodního bytí si budu dělat seznam zvířátek, které potkám.

Konečně se ze zatáčky uprostřed ničeho vyloupne duhový praporek. Sjíždíme na louku. Až k obzoru parkují stovky vozidel, od škodovek přes pomalované karavany po obrněný úl na kolečkách. Často mají cizí poznávací značky a většina toho hodně pamatuje. Z kufru vytahujeme krosny. Do tábořiště musíme pěšky a má to být kus cesty. Dopředu se těším na pivko v předsunutém „Welcome Campu“, přepouštěcí komoře mezi civilizací a divočinou. Představuju si něco jako malou tělocvičnu. Je to celta natažená mezi borovicemi. Kolem ohně sedí cizí lidé, vaří čaj a s vřelým „Welcome home, Sister!“ se mi vrhají kolem krku. Nejsem žádná netýkavka, ale budu muset zúžit hranice své osobní intimní zóny. Z padesáti centimetrů asi tak na tři.

Stan rozbíjíme už za tmy, a tak rozlehlou hlavní louku s překrásným výhledem spatřím, až když se ráno vysoukám ze spacáku. Ale třeba ještě spím. Kolem totiž chodí zvláštní lidi a dělají divné věci.

Tři úplně nahatí bílí indiáni vlečou klády na týpí. Jejich squaw v korálcích z moduritu a sukni z řetězce s etnošmukem ovšem nežvýkají medvědí kůže, nýbrž prodýchávají ásany. Batole a štěně se o něco přetahují v kaluži. K lesu kráčí tré vousáčů v bederních rouškách s oštěpy. Až půjdu na houby, snad nespadnu do jámy na mamuta. Kolem proplouvá dívka s korunou z větví, co připomíná srnku. Když na mě promluví, překvapením sebou trhnu. Už vím, jak se stalo, že v pohádkách zvěř mluví lidskou řečí. Vysmátá dvorní dáma s růžovým závojem až po paty fouká bublifukem obří koule. Děti si konečně můžou zařvat na lesy a taky to dělají. Chlápek v oranžové suknici si balí cigaretu z dubového listí. Není to projev alternativy, jenom mu došel tabák. Dvacet lidí zpívá dylanovky, padesát mručí Ómmm a stovka trsá na manické africké bubny v bahně. Honza Nedvěd by koukal.

Osou dne je společné jídlo. Jí se dvakrát denně, většinou ovesné vločky. Vařit cokoli jiného pro tři tisíce lidí na otevřeném ohni je v podstatě vyloučené. Jídlu předchází společný zpěv, při kterém se v kruhu držíme za ruce. Zazpívám si ráda, ale na organizované družení moc nejsem. Mladík vedle cítí mé negativní vibrace, protože se mi dlouze zadívá do očí a bez vyzvání sdělí, v jaké poloze držet páteř, aby prána mohla volně proudit. Pak odchází, jako by spolknul pravítko. Na příštím kruhu si lakuju nehty, abych si zachovala vnitřní integritu.

Společně jíme a společně sereme do lesů.

Je vedro. Čas na koupel. Snad ze sebe nesmyju ty energie. K táborové sprše se stahují třináctiletí kluci z vesnice za kopcem, aby si takhle o prázdninách dobrovolně osvěžili přírodopis. Hadice natažená přes louku je totiž společná pro muže i ženy a s nějakou zástěnou si taky nikdo nedělal hlavu. Jsme přece jedna rodina. Nikdy jsem neviděla tolik prsou najednou. A kdyby jenom prsou. Sem se dá taky píchnout piercing??? Jauvajs! Náhle se ve frontě objeví nahá mokrá paní a obejme každého, kdo ji včas nezastaví. Té lásky na mě začíná být trochu moc. Naštěstí se vesmír o tu rovnováhu postará. Než se stačím namydlit, samozřejmě organickým mýdlem, vleze ke mně „do sprchy“ cizí chlapík a hodně zle se na mě podívá. „Tím mýdlem zabiješ všechny ryby. Ale ty už stejně dávno umřely,“ dodá, jako bych ty luční ryby vlastnoručně zavraždila sama.

Naštěstí ne všichni tu jsou ultras. Většina prostě přijela vypadnout z normálu. Navíc Rainbow nabízí pestré kulturní vyžití. Činorodý táborník se může naučit pracovat s energiemi, tvořit z přírodnin, stavět ekodomy či dokonce vidět ve tmě. Já se místo sebevzdělání válím v hamace a opaluju se. O duchovno se postarají jiní. „Pochop to, nás Vodnáře ta každodennost hrozně vyčerpává,“ vysvětluje mladík své partnerce, proč zase nedošel pro vodu. Slečna kývne a pak ho sejme tou prázdnou petkou. Ti impulzivní Berani…

Letošní Rainbow schytala kritiku za to, že leží příliš blízko civilizace. Já se s tou slabou hodinkou do hospody nějak vypořádám. Stejně jako valná část tábora. Majitelé mají z nájezdu dredatých kobylek opravdovou radost. Co obvykle vydělají za měsíc, mají za den. Pijeme pivo a borovičku a na kytaru vyhráváme tulácké písně. Pak se vracíme nocí s partou ožralých Poláků. Přesně na tohle dojeli indiáni.

Po příhodě s rybami se raději chladím v tůňce pod rozložitými kořeny pralesních velikánů. Připadám si jako Rusalka nebo jako skokan hnědý. Až těsně před odjezdem se dozvídám, že potůček napájející tůň protéká místním JZD. Nevyžádané informace jsou nejhorší. Zato můj seznam zvířátek utěšeně roste. Už jsem viděla čápa v poli, roháče na stromě a leklou rybu na přehradě. Ze stanu úplně sama vyhazuju pavouka. Přiklopila jsem ho víčkem od konopné masti a podebrala platební kartou. Zato hovniválům už dělám jenom čárky. Mimochodem, hardcore hipíci nepoužívají toaletní papír, ale popel. Popelky civilizace!

Za pokácení stromu hrozí na Slovensku až dvouleté vězení, varují na kruhu. Do druhého dne vyroste uprostřed hlavní louky hranice jak na čarodějnice. Nadešel totiž táborový vrchol a není to bojovka s přepadovkou na hřbitově, ale Full Moon Celebration aneb úplňková slavnost. Táborák je zapálen, jen co z vatry sklepeme hrozen dětí. Za vzrůstajícího dunění desítek bubnů přibíhají pomalovaní tanečníci a víří podél plamenů, další řada je obtéká v protiproudu, pořád divočeji. Což unaví. Jeden z ohnivců si ustlal přímo na žhavých uhlících, prší na něj jiskry. Chápu, je živel ohnivý, ale stejně mám obavu, aby nechytnul. Mezi hábity z thajského frcu vyčnívá topík s flitry. Slečna si zřejmě spletla kopec, za humny totiž běží technopárty. Vlní se dost vyzývavě. „Takový dítě,“ vzdychal okouzleně můj společník. Pak byl zklamaný, že si nesundala podprsenku. Taky v sobě objevuju tu divošku a na pomalu chladnoucím popelu křepčím jak o život. Usínám v hamace. Přímo nad hlavou Mléčná dráha a naducaný Měsíc jak bláznivá sivá planeta a nebe tak napěchované hvězdami, jako jsem viděla naposled v Kambodži. Žraločí historkou nemachruju jen tak. Přes oceán lítám každý rok, zatímco pod stanem jsem spala naposled na základce. My soft alternativci to tak máme. Bohužel.

Den nato jsem nezabila červeného mravence, i když mě kousnul. Jestli si budu i dál vylepšovat karmu tímhle tempem, narodím se v příštím životě jako dalajláma. A to by nechtěl asi nikdo z nás. Nastal čas jet domů. Vyperu na šedesát. Zjistím, kdo hodil nejdál koulí na olympiádě, proč ještě nepadla vláda, kam teď jezdí v Praze tramvaje a všechny ty další důležité věci, bez kterých život nedává žádný smysl. Cestou k autu se s námi neznámí ve „Welcome Campu“ loučí slovy: „Vítejte v Babylóně.“