Článek
O vašem románu Letní byt se mluví jako o prvním literárním hlasu třetí generace po holocaustu, generace vnuků. Jak vnímáte toto označení?
Myslím, že byla chyba, že se ta věta na obálce knihy objevila. Použila ji známá v recenzi, ale teď se mi zdá, že zužuje interpretaci knihy. Letní byt není jen zpovědí židovského spisovatele, je to spíš univerzální příběh o návratu, cestě zpátky ke kořenům vlastní představivosti. Dům, který popisuji, je samozřejmě výjimečný, moc podobných židovských re kreačních středisek nezůstalo, snad dokonce žádné jiné. Na druhou stranu podobné místo z dětství má každý a může se pokusit vrátit tam, kde se formovala jeho fantazie a citlivost.
Kde ono rekreační středisko, kam jste jako malý jezdil se svou babičkou, leží?
Śródborowianka, o níž píšu, leží u Otwocku, což je městečko třicet kilometrů na jih od Varšavy, které má několik desítek tisíc obyvatel. Protože je v té oblasti dobrý vzduch, borovicové lesy, písčitá půda a krásné prostředí, začala tam už od konce 19. století vznikat rekreační zóna. Léčily se tam plicní nemoci, především tuberkulóza. Postupně u Otwocku rostly další penzióny a lidé tam jezdili na prázdniny – především Židé, ale nejen oni. Po válce se ta oblast úplně změnila, většina původních hostů zahynula, rekreační střediska znárodnila nová vláda, část z nich zmizela úplně, z části se staly byty. Ale Śródborowianka si zachovala stejnou funkci, patřila totiž Společenskokulturnímu spolku Židů v Polsku. To byla světská organizace, která existovala i za komunismu. Sem jezdili Židé, kteří nezahynuli za války a později neemigrovali, na prázdniny, na léto – bylo to poslední místo, kde se scházeli. Dodnes tam může kdokoliv jet a objednat si pokoj.
V Letním bytě se mísí hebrejština s jidiš, je tam také hodně citátů a příběhů z Písma. Byla vaše rodina věřící?
Moje rodina nebyla nábožensky založená, ale já jsem Bibli vždycky četl, chápu ji ne jako svatou knihu, ale jako jeden ze základních světových příběhů, univerzální knihu naší civilizace, k níž se stále vracíme. I stařečci z Letního bytu, ačkoli to často byli přesvědčení komunisté, strávili dětství v chederu. A mysleli biblickým jazykem, dokázali Bibli zpaměti citovat, i když už dávno nevěřili. Byla to součást jejich identity.
Jazyk a především „pojmenovávání věcí“ je jedním z důležitých témat Letního bytu. Nakolik vás inspirovala kabala?
Sdílím kabalistické přesvědčení, že jazyk má tvůrčí potenciál. To je zásadní rozdíl mezi židovským a řeckým chápáním světa. Řekové věřili, že hledáme slova pro již existující věci, základem hebrejské tradice je síla slov, věříme, že tvoří svět, předcházejí fyzickou realitu. Jazyk je také klíčem k naší představivosti, s jeho pomocí dokážeme odhalit kořeny naší fantazie a identity. Předválečný židovský svět už neexistuje, ale zmizel i ten z konce sedmdesátých let, o němž píšu v Letním bytě. V tom rekreačním zařízení byli především staří lidé a oni už nežijí, nemáme se koho zeptat. Nevím, jestli mé vzpomínky z dětství odpovídají skutečnosti, a nikdo už mi to nemůže potvrdit, ale pomocí jazyka a vyprávění jsem se pokusil vrátit do minulosti.
Jak dnes vypadá židovská komunita v Polsku?
Je velmi malá, rozdělená, není už tak početná jako před válkou, to je samozřejmé. Není to jen samotná židovská obec, ale celá řada dalších organizací, k nimž ale většinou patří jen několik desítek lidí. Navíc ne vždy jsou to Židé, často jde o lidi, kteří se o židovskou kulturu zajímají. A nyní, tolik let po holocaustu, objevují, nakolik je pro tu polskou důležitá, a pokoušejí se ji poznat, zachránit. Čím dál tím více lidí začíná chápat, jak zásadní je to fenomén, že už je těžké určit, kde končí kultura polská a začíná židovská a naopak. Obě se mísí a spojují.
Ve Varšavě právě teď vzniká Muzeum historie polských Židů.
Myšlenka se zrodila už před dvaceti lety, teď se několik let staví a uvidíme, jak celý projekt dopadne. Nemá to být jen muzeum, ale především živé kulturní centrum s knihovnou, konferenčními a výstavními sály, ale také kavárnou. Pokud se podaří tuto funkci splnit, bude to skvělé. Nechtěl bych, aby se toto muzeum stalo jen dalším turistickým cílem se stálou expozicí, která ale městu nepřinese žádný nový impuls.
Budova muzea, originální projekt finského architekta Rainera Mahlamakého, stojí ve čtvrti Muranów, v oblasti bývalého ghetta, za války srovnaného se zemí.
Varšavské židovské město se nezachovalo, to není jako Josefov v Praze nebo Kazimierz v Krakově, kde jsou staré domy a synagogy. Z Varšavy po válce nezůstalo téměř nic. V oblasti severního Muranówa, kde muzeum vzniká, se zachovaly jen názvy ulic, které ale nevedou stejnými místy jako před válkou. Část z těch domů byla v padesátých letech postavena na sutinách starých budov, je to opravdu zvláštní místo a zároveň vlastně trochu mrtvá a nepříliš hezká čtvrť, kde se nic neděje. Lidé tam jezdí jen spát a baví se jinde. Muzeum by to mohlo změnit. Muranów se ale možná začne probouzet i proto, že lidé pomalu objevují podzemní, zasypanou Varšavu; vyšlo několik knih na toto téma. Město, které existuje jen ve fantazii, představivosti, to je pro Čechy asi nepředstavitelné, protože vaše města nebyla za války zbořena.
Zasypaná tajemství Muranówa jsou také tématem vaší připravované knihy.
Bude se skládat ze tří dlouhých povídek a jedna z nich je věnována právě neexistujícímu podzemí. Vycházím z autentického příběhu svých prarodičů. Jejich známý, který zemřel v ghettu, jim v dopisech psal o tom, že tam někde zakopal svůj román. Přesně popsal kde a po válce se ho příbuzní pokoušeli najít. Jenže celé město bylo zničené a nepodařilo se jim to. Ta povídka se věnuje právě tomu, kde by ten román mohl být a o čem asi pojednává.
Je pro vás osobně židovská identita, příslušnost k určité komunitě, důležitá?
Ano, ale to je přirozené, ne že bych seděl a přemýšlel o tom. Cítím především příslušnost k určitému kulturnímu okruhu, který není úplně evropský. Důležitý je pro mě odkaz modernismu, tvořeného především Židy v různých zemích a jazycích. Od hebrejštiny a jidiš po polštinu a češtinu až k francouzštině a němčině. Modernismus přinesl do literatury a umění obecně silné téma vykořeněnosti, odcizení. Lidé začínají bydlet ve velkých městech, mají problém s identitou, hledají své místo ve světě. Tomu se sám věnuji.
Jak vnímáte stát Izrael?
V Izraeli jsem nějakou dobu bydlel a cítím se tam velmi dobře. Dnes ale neexistuje jednotná židovská kultura, část současné izraelské kultury je pro mě hermetická, nerozumím jí, takže opravdu spíš patřím k takzvané diaspoře. Izraelské umění pokládám za inspirativní a sleduji ho, nakonec ty knihy se překládají i do polštiny. Mou vlastí, ačkoli to bude znít možná trochu zvláštně, je ale RakouskoUhersko. Halič, Krakov, Praha nebo Terst si jsou v něčem podobné, i když se tam mluví jinými jazyky. Spisovatelé, kteří v té době tvořili, jako Joseph Roth, Bruno Schulz nebo Franz Kafka, mě zásadně ovlivnili.
Piotr Paziński:
Piotr Paziński: Letní byt
Havran 2012
obálka Piotr Paziński: Letní byt