V době, kdy se hbitě obchoduje prakticky se vším, se námět nové inscenace Davida Jařaba Osamělá srdce (Divadlo Na Zábradlí, premiéra: 30. října 2012) zdá být dokonale aktuální. Stejně jako v mnoha předchozích případech však Jařab vycházel z prozaické předlohy z první poloviny dvacátého století. Krátký román amerického autora Nathanaela Westa Miss Lonelyhearts (v českých překladech Utěšitelka či později Přítelkyně osamělých srdcí) je z roku 1933, a ačkoli se vyhýbal prvoplánové společenské kritice, velmi jasně reagoval na ztrátu iluzí a šířící se negativismus po hospodářském kolapsu.

Přece jen je ale starý bezmála osmdesát let, aby tedy promlouval bezprostředně k dnešnímu divákovi, učinil Jařab několik zásadních změn. Kromě toho, že zbavil jazyk jisté archaičnosti a novinovou rubriku nahradil pořadem v rádiu, zasáhl do textu způsobem vpravdě divadelním – rozhodl se dodržet jednotu času i místa. To, co se v knize odehrává během několika týdnů či měsíců ve městě i na venkově, proběhne tady během jediné noci ve studiu. Zatímco Westův hrdina dlouhé měsíce trpí hrůzami svého povolání, až nakonec sám uvěří v Boha, jímž konejší sklíčené, ten Jařabův jako by právě v onu osudnou noc všechny ty hrůzy teprve uzřel.

Utěšitelka (hraje ji Stanislav Majer) zahajuje další díl pořadu naprosto rutinně, během srdceryvného životního příběhu zoufalé volající poklidně listuje novinami a jen mimochodem vypouští do éteru slůvka podpory. Ubohou ženu ani nevnímá, je pro něj součástí běžné pracovní nudy, pásové výroby naděje. Jenže zdání rezignovanosti postupně mizí a Majer pootevírá další kouty moderátorovy duše, které jsou nevratně zaneseny negativitou okolního světa. Jeho neštěstím je, že příliš brzy pochopil všudypřítomné pokrytectví.

Postava Utěšitelky ovšem rozhodně není zábleskem morálky ve tmě ošklivého světa. Sám během několika hodin napadne svou dívku, svádí přítelovu manželku či pomiluje a následně zbije cizí ženu, možná proto jsou jeho tápání a boje s vlastními démony tak uvěřitelné.

Hrdina Westova románu se potácí podivným šedým městem, kde jako by nikdo, ani on sám, neměl pražádné city – všichni jsou tu jen neživotnými stroji, co jsou poháněné ďábelskými silami Stvořitele.

Jařabova pozornost je ovšem vždy upřena především k psychologii jedince; zpráva o společnosti tak přichází právě skrze člověka, kterého ona společnost formuje. I Osamělá srdce vypráví o muži, který už nedokázal nést na hřbetě útrapy, jichž se jiní potřebovali zbavit. Smutky nás všech, kteří si s radostí postěžujeme, jak těžké je žití v našem světě. Jařabův hrdina ale smíření nenašel tak jednoznačně jako ten Westův, víra v Boha pro něj už není odpověď. Jeho příběh zůstal otevřen různým výkladům, divák si ten svůj musí najít sám.