Milan Danda byl literární kritik, jeho recenze ale považovali ostatní kolegové za pramálo fundované. Co na tom, že sršely nápaditostí, téměř žádný časopis je nechtěl tisknout, a proto byl Danda nucený se živit jako busker hraním na didgeridoo.

Radost mu dělal jedině fotbal. Než se pustil do recenze na román Václava Holance Herci, usedl k televizi a zhlédl utkání, ve kterém Bohemians smetli Liberec 4:0, následkem čehož začal rozradostněný Danda psát bezmála ódu: Na českém literárním nebi vyšla nová hvězda! Jmenuje se Václav Holanec. Tohle jméno je dobré si zapamatovat. Porota soutěže o Literární cenu Knižního klubu měla tentokrát šťastnou ruku, když ze 133 rukopisů zvolila právě Herce. Přestože jde o knižní debut, je na autorovi znát scénáristická průprava – dialogy v knize plynou s přirozenou samozřejmostí, postavy aktérů jsou plnokrevně prokreslené a jejich konání psychologicky zdůvodněné. V Hercích pak Holanec ukazuje, že bez ohledu na to, kudy se ubírají velké dějiny, o našich osudech s konečnou platností rozhodnou úplně banální nedopatření – jako v případě herečky Kláry, představující na divadle Markétu. Pokud v budoucnu Holanec přesune své priority směrem k literatuře, má nakročeno stát se respektovaným spisovatelem.

Prozaik a scenárista Václav Holanec s vítěznou knihou Herci.

Prozaik a scenárista Václav Holanec

FOTO: Jovan Dezort

Kritik Danda zhlédl neslané nemastné utkání mezi Bohemians a Libercem, které skončilo 0:0. Není divu, že ho za této konstalace opustil ostrovtip, na němž si tolik zakládal. Jeho recenze na Herce byla rovněž jaksi neslaná a nemastná: Román tvoří tři samostatné uzavřené části, situované do podzimu roku 1956. Ve všech třech případech autor popisuje inscenování Goethova Fausta v blíže neurčeném pražském divadle. V části nazvané Mefistova zrada se tak děje za reálných historických okolností. Rok 1956 je rokem Chruščovova odhalení Stalinova kultu i rokem, kdy sovětská armáda vtrhla do Maďarska. Je těsně před premiérou, když se režisér a ostatní pracovníci dozvídají, že představitel Mefista emigroval do Rakouska. Místo očekávaného svobodného nadechnutí zase přituhuje a dochází k lámání charakterů.

Druhá část Vrchol věčného světla vychází z předpokladu, že nacistické Německo stihlo dokončit vývoj atomové bomby a místo porážky uzavřelo s USA smír. V protektorátu se drží u moci Emanuel Moravec a společnost se chystá na vyřizování účtů. A do třetice Mnoho rozhněvaných mužů. V únoru 1948 prezident Beneš podpořil demokratické ministry, KSČ ve volbách propadla a komunisté byli vyloučeni z veřejného života. Prezident Jan Masaryk se rozhoduje normalizovat vztahy s reformní skupinou komunistů a spojit rozdělenou českou společnost. V Hercích pak autor více či méně úspěšně prozkoumává, jak tzv. velké dějiny ovlivňují konání lidí.

Kritika Dandu málem trefil šlak. Jako by nestačilo ponížení, jež musí s didgeridoo zakoušet v pražských ulicích, milovaná Bohemka mu provede tohle. Od Liberce dostala nářez 3:1. Danda navztekaně vypnul televizi a přesunul se k počítači: V jakých poměrech se nachází česká literatura, se naposled ukázalo při vyhlašování Literární ceny Knižního klubu. Co může autor, který notabene sám přiznává, že v divadle nebyl drahně let, vědět o tomhle subtilním ústrojenství? Divadlo, to jsou výbuchy emocí na jevišti a naopak v zákulisí se křehkost vztahů vybalancovává jako na lékárnických vahách. Nechť si to pan autor ráčí uvědomit! Nebo ať se příště zeptá někoho, kdo do divadla chodí a má ho rád.

Goethova Fausta už si vypůjčil kdejaký neumětel, taky mohl Holanec přijít s něčím neokoukaným. Namísto deklarovaného zkoumání, jak tzv. velké dějiny ovlivňují konání lidí, překračuje všechny hranice pokleslosti. Nejkřiklavěji to předvedl v případě herečky Kláry, představující Markétu: K místu schůzky zbývaly pouhé tři zastávky a Kláře podbřiškem nečekaně projela křeč. Ocelová ruka jí sevřela střeva. Pochopila, že musí okamžitě vystoupit. Prodrala se na můstek uprostřed ulice. Jedinou naději na záchranu nabízel malý park u nedalekého zákoutí Vltavy. Vydala se směrem, kde tušila vysvobození. Tlak ve vnitřnostech se stupňoval, byl stejně nelítostný jako zloba matky. Uprostřed parku ze sebe strhla kabát, vykasala sukni a klesla na bobek. Střevní příhoda ji srazila k zemi a pošpinila uvnitř i navenek. Klára uhýbala před pobavenými pohledy kolemjdoucích. Neměla sílu zvednout se. Nedokázala si představit, že se ještě někdy odváží vstoupit na jeviště. Přála si umřít.

Holanec, to prase!