Článek
Julek Fučík / věčně živý! už tak silný titul není. Sborník tohoto jména, který vyšel v Hostu, je ale skvělý z jiných důvodů. Konečně vynesl na světlo protokol gestapa z výslechů autora Reportáže, o kterém (o protokolu i o autorovi) se šíří fámy už od roku 1945. Přeložený protokol s komentářem a několika dalšími studiemi mluví o Fučíkovi, jeho kultu i antikultu. Autoři sborníku pokračují ve skvělé práci, která začala kritickým vydáním Reportáže z roku 1995, pokračovala edicí faksimile celého rukopisu z roku 2007 a vyvrcholí snad knihou o Národním revolučním výboru inteligence, jehož byl Fučík spoluorganizátorem.
Kdo by chtěl ukázat české dějiny 20. století na jediném příběhu, pro toho je Fučíkův předsmrtný i posmrtný osud ideální. Nadaný komunistický žurnalista, pro jedny floutek, pro druhé hrdina, napíše při čekání na popravu po kouskách knihu, která se stane nejpřekládanějším českým dílem všech dob a obletí svět. Komunistická strana, které Fučík za života věrně sloužil, ho téměř zbožští, jeho odkaz ale zároveň zcenzuruje, což vyvolá pochyby o pravosti knihy a také útoky na Fučíka jako takového. Po listopadu 1989 projde ikona režimu několikanásobným rituálním zavržením, ale v literární historii vstává z popela a zdá se, že nás jen tak fascinovat nepřestane.
Kritik Štefan Švec
Dobře napsaná kniha Jana Nováka s nepříliš povedeným titulem Zatím dobrý je o bratrech Mašínech. Fučík je, stejně jako Mašínové, hrdina problematický. A problematičtí hrdinové jsou pro poučení z dějin nejlepší. Tak jako by měl na Staroměstském náměstí stát vedle Husa mariánský sloup, měl by u nás vedle Zatím dobrý vzniknout pořádný román o Fučíkovi. S nějakým super názvem.
