Jiří Pehe v eseji Český politický kýč (Salon č. 771, Právo 17. 5. 2012) předpokládá kladnou odpověď na druhou otázku a blíže se věnuje hrozbě, kterou má přinášet kýč české politice. Politický kýč podle něj nabízí falešný příběh o národní výjimečnosti, který brání racionálnímu přístupu k politice. Kýč má konkrétně nabádat k útěku do nepolitiky, když volá po výměně politické elity, čímž odrazuje od standardní stranické politiky, přispívat k protievropským náladám a spolu s normalizací nést i část odpovědnosti za privatizaci politiky a nadřazování procedur politickému obsahu.

Ačkoliv Jiří Pehe zachází dále než jiní v odhalování neblahých důsledků politického kýče, jeho základní diagnóza kýče jako kořene řady českých problémů je poměrně široce sdílena. Nabízím proto jiný pohled. Nepopírám, že řada jevů označovaných jako politický kýč politice neprospívá. Na rozdíl od kritiků politického kýče se však domnívám, že jsou buď nepodstatné, nebo nevyhnutelné. Tažení proti politickému kýči pak považuji za škodlivější než samotný kýč. Navíc se jedná pouze o další projev politického kýče. Tyto teze se pokusím rozvést odpověďmi na tři úvodní otázky.

Kýč je nástroj estetického hodnocení, o jehož vymezení a smysl se v estetice vedou spory. Jedni připisují kýčovitost objektům, které chtějí vzbudit zdání estetické hodnoty svou vlezlou líbivostí, proti níž stojí estetický ideál autentické krásy. Jiní nehledají kýčovitost v objektivních charakteristikách samotného předmětu estetického soudu, nýbrž v subjektivním způsobu, jakým předmět přijímá publikum. Kýčem se pak může stát cokoliv, obrázek jelena troubícího za červánků na mýtině stejně jako abstraktně expresionistická plátna Jacksona Pollocka, brazilská telenovela jako Bergmanovy filmy.

Pehe s odvolávkami na Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí pracuje s oběma pojetími, aniž by mezi nimi rozlišoval. Vymezuje kýč objektivně jako falešně dokonalý, překrášlený obraz světa „zbaveného hovna“ i subjektivně jako „druhou slzu“ dojatého publika.

Zatímco první slza patří samotnému předmětu, druhou se publikum dojímá nad svým vlastním dojetím. Toto rozlišení není podstatné pro Kunderův román, je však zásadní pro další úvahy nad působením kýče v politice. Objektivní pojetí kýče je poměrně restriktivní, omezuje se na idylické obrazy světa bez výkalů. To subjektivní je nekonečně expanzivní, může zahrnout idylky vyvolávající dojetí z vlastního dojetí, ale také obrazy světa plného výkalů vyvolávající dojetí z vlastního zhnusení.

Kunderovi je patrně blíže pojetí subjektivní. Svědčí o tom příběh hrdinky zmíněného románu, která zatajuje svou emigraci z komunistického Východu, aby se na Západě uchránila před kýčovitou nálepkou bojovnice za svobodu. Svědčí o tom i další Kunderova úvaha v souboru esejů Opona, v němž spojuje kýč se střední Evropou, kde platí za nejvyšší estetické zlo. Všímá si, že jinde neměli potřebu se kýčem zabývat a nemají pro něj ani vlastní slovo. Například ve Francii se naprosté estetické odmítnutí vyjádří odsudkem vulgární. Zatímco kýč může být pro Francouze přijatelný, co je vulgární, je esteticky neodpustitelné. A není třeba zdůrazňovat, že odsouzení kýče se zcela míjí s kulturními potřebami Američanů.

Kýč se stává velkým středoevropským tématem od druhé poloviny 19. století v reakci na nástup modernity. Vedle své ryze estetické funkce slouží nálepka kýče rovněž jako zbraň v boji o pozice ve společnosti, která se pod vlivem kapitalismu a demokracie radikálně mění. Masová produkce zasahuje estetiku a objevují se nové společenské třídy usilující o uznání.

Odsuzováním kýče se vyděluje třída nositelů kulturního kapitálu s vybraným vkusem, který jim umožňuje poznat kvalitní estetický projev, od zbytku společnosti – širokých mas či nekultivovaných nositelů ekonomického kapitálu. Nositelé kulturního kapitálu tím vznášejí nárok na uznání svého zvláštního společenského postavení.

Shrňme: Pokud Středoevropan něco označí za kýč, chce tím kategoricky odmítnout esteticky nepřijatelný vztah k předmětu. Odsuzuje ho proto, že postrádá věcnost estetické hodnoty. Odsouzením však také signalizuje svou kulturní kompetenci, která mu umožňuje nárokovat si společenské uznání. Mimo střední Evropu však nemá diskuse o kýči, pokud se vůbec nějaká vede, podobně kategorické ostří.

Lukáš Gavlovský při tvorbě jedné z vrstev srdce v pražské Trafačce.

Lukáš Gavlovský při tvorbě jedné z vrstev havlovského srdce v pražské Trafačce.

FOTO: Jakub Deml

Kýč jako estetická kategorie získává silný politický význam v komunistickém režimu, kde politika ovládá estetiku. Kunderovy úvahy nad politickým kýčem vycházejí z kýče totalitního. Autonomní estetický postoj se nutně stává protirežimním, a tudíž politickým. Oficiální politický kýč je nesnesitelný proto, že totalitní politika se nedá snášet. Je však příznačné, že střet s totalitním kýčem poznamenává Kunderovy postavy způsobem, který jejich západní protějšci obvykle nechápou. Zatímco odpor ke kýči se rodí ve střední Evropě 19. století, zavržení politického kýče přichází se zdejšími totalitami 20. století.

Má však smysl vystupovat proti politickému kýči v demokracii? Estetická kritika politiky může sloužit politické taktice. Může maskovat nárok nositelů kulturního kapitálu na podíl na politické moci, kterou obvykle ovládají nositelé kapitálu ekonomického. Pokud kulturní elita označuje oligarchy za kýčaře, odpírá jim společenské uznání, o které usilují. Na těchto základech může budovat alternativní mocenskou síť, která například může společnost bránit před neregulovaným trhem.

Obvykle si však oligarchové toto uznání dokážou snadno koupit drobnými investicemi do galerií, časopisů a kulturních projektů, jimiž se proměňují z kýčařů v osvícené mecenáše. V Česku tuto strategii zatím nejlépe zvládl Zdeněk Bakala, nakročeno má Petr Kellner a je možné, že se tímto směrem pustí třeba Andrej Babiš.

Nyní dejme taktické úvahy stranou. Čím prospějeme politice, pokud vytáhneme proti politickému kýči? Podle Jiřího Pehe půjdeme proti zjednodušeným sloganům, proti mýtům, které si vytváří nesamozřejmé národy jako Češi, a proti zaplevelování politiky zbytečnými emocemi. Milan Kundera však ukazuje, že vztah mezi kýčem a politikou je mnohem hlubší. Kýč není pouze nevábným okrajem politiky, nýbrž proniká její podstatou. „Bratrství všech lidí světa bude možno založit jen na kýči,“ říká Kundera ve svém románu. Na kýči stojí pravice i levice, kýčem je podle něj i představa o společenském pokroku. Pokud má politika uskutečňovat společné dobro za účasti všech, kterých se to týká, ponese znaky kýče. Její účastníci se neubrání dojetí nad svou vlastní dobrotou. V Kunderově pojetí není alternativou vykořeňovat kýč z politiky, na to je kýč s politikou příliš srostlý, nýbrž pouze utéct od politiky do náruče milenky.

K mýtům, které Pehe připisuje nesamozřejmým národům, sahají všichni. Který národ či který politický projekt se bez nich obejde? Příběh o Johance z Arku či generálu de Gaullovi si co do kýčovitosti nic nezadá s Karlem IV., Janem Husem či TGM. I sjednocování Evropy má své kýče v podobě pantheonu velkých a prozíravých poválečných státníků, otců zakladatelů, v čele s téměř svatým Jeanem Monnetem. Můžeme se však těchto příběhů vzdát? Co politice zůstane, pokud je jako esteticky nedostatečné odhodíme?

K mýtům můžeme zařadit i představu o politice bez kýče. Zobrazuje svět založený na čisté racionalitě a zdánlivě zbavený výkalu kýče. Sama představa politiky bez kýče se proto nutně stává kýčem – kýčem věcnosti. Může jít o kýč technokratický, který si společnost představuje jako dokonale fungující stroj, či kýč liberální, který si identifikujeme buď s trhem, nebo s normami. Za jejich zdánlivou věcností se skrývá druhá slza dojetí, tentokrát nad naší efektivností či spravedlivostí.

Jiří Pehe připisuje účinkům politického kýče privatizaci politiky či nadvládu procedur nad politikou. Pokud přijmeme pojetí kýče jako druhé slzy, podle něhož každá politika se mění v kýč, má Pehe pravdu, jedná se však o pravdu tautologickou – tvrdící, že A se rovná A. Je spíše třeba se ptát, který z politických kýčů má být odpovědný za tyto neduhy.

Za privatizací a proceduralismem v politice stojí spíše liberálové a technokraté, kteří se svou věcností kýči zdánlivě vzpouzejí, ne romantici, kteří svým voláním po lásce, bratrství či české jedinečnosti kýč prvoplánově naplňují. Zatímco privatizace politiky vychází z pravicového tržního neoliberalismu, pokus politiku uzavřít do procedur nadřazených obsahu je vlastní levicovým liberálům, kteří doufají, že dodržování norem zajistí spravedlnost.

Shrňme: Tažení proti politickému kýči může posloužit záslužnému účelu potlačení tržní moci ve společnosti. Pokud bude ale vzato důsledně, povede buď k útěku před politikou, nebo k vyprázdněným formám politiky, které jsou naopak typické pro samotnou tržní společnost.

Petr Drulák

Petr Drulák

FOTO: Archív Petra Druláka

Současná česká politika se žádnou prvoplánovou kýčovitostí nevyznačuje. V určitém ohledu se téměř blíží nedosažitelnému ideálu politiky bez kýče. Současné členy vlády netřeba podezírat z dojetí nad vlastní dobrotou či výjimečností. Politika je pro ně byznysem. Dokud jsou u lizu, snaží se maximálně uspokojit materiální potřeby jak své vlastní, tak svých sponzorů a podpůrných sítí. Samozřejmě, že čas od času, zejména kolem voleb, zaštítí své politické působení odkazy na různé kýče. V domácí politice většinou sáhnou k osvědčenému antikomunismu, v zahraniční politice k selektivní obraně lidských práv. Politický dopad těchto kýčů netřeba přeceňovat, pro nikoho nepředstavují žádný reálný závazek, což je ostatně vzhledem k jejich pokřivenosti jen dobře.

Přesto má česká polistopadová politika mnohem silnější zkušenost s politickým kýčem. Nikdo z českých politických aktérů nenaplňoval v posledních desetiletích hned několik možných definic kýče důsledněji než Václav Havel. Byl mistrem velkých slov používaných na efekt, předstírané skromnosti maskující silné politické ambice i politického estétství. Již Havlovo působení v disentu vedlo Petra Rezka, na něhož se Pehe odvolává, k vymezení politiky kýče. Rezkova kritika kýče je především kritikou Havlových aktivit v osmdesátých letech. S nástupem do prezidentské funkce tato kýčovitost jen zesiluje, byť ne vždy jeho vlastním přičiněním. Jedním z vrcholů byl týden veřejného smutnění po Havlově smrti loni v prosinci, jehož kýčovitost (včetně rušení dětských besídek a předvánočních setkání) odpovídala odkazu zesnulého.

Přesto či právě proto se domnívám, že v Havlově přínosu české politice převážilo přínosné nad škodlivým. Havel jako prezident uváděl do politického oběhu velké myšlenky a ideály. Lze je velmi snadno zesměšňovat a přinejmenším část publika z nich nevyhnutelně učiní kýč. Politika se však bez nich neobejde. Je snadné si utahovat z pravdoláskařství, ale společnost pravdu a lásku potřebuje. Jistě je možné se ptát, zda právě politika by měla pravdu a lásku garantovat. Patrně nikoliv. Politika na nich musí stavět a nesmí je potírat, ale sama by je měla přijímat ze společnosti. Václav Havel však čelil situaci, kdy postkomunistická společnost v tomto ohledu selhávala. Přebíral pak roli, která mu nepatřila, a často způsobem, který znehodnocoval jinak úctyhodný záměr. Místo politického programu nabízel neonové srdce nad Hradem. Zejména ve svém postprezidentském období se často měnil ve svou vlastní karikaturu. Jeho příznivci, zejména ti, jimž šlo především o to, aby se ocitli v odlesku Havlovy slávy, kýčovitost havlovství jen posilovali.

S Havlovým odchodem kýče v české politice ubylo. K naší škodě. Politika potřebuje srdce, potřebuje myšlenky a obrazy, které se snadno mění na kýč. Středoevropská obava z kýče pouze politicky paralyzuje a před kýčem stejně neuniká. Připomíná návštěvníka galerií, který neustále hledá vhodný obraz, ale bojí se, že by si mohl odnést kýč, a proto si nikdy žádný nekoupí.