Bohemian Rhapsodies Paula Wilsona, kniha, kterou vydalo nakladatelství Torst, je historií blahodárných omylů – čili omylů, který si člověk dokáže přiznat. Její autor přicestoval do Československa v roce 1967 jako kanadský levicový intelektuál, ovšem zvláštního typu. Tím, kdo mu umožnil se politicky a umělecky profilovat, byl totiž George Orwell. V orwellovském duchu chtěl přicházet věcem na kloub a po debatě s Čechy, na které narazil při pobytu v Londýně, se rozhodl poznat život za železnou oponou na vlastní kůži.

Tvrdili mu, že socialismus z podstaty nemůže fungovat – Wilson byl naopak přesvědčený, že není nic, co by mu v tom bránilo. V roce 1967 tedy začíná jeho desetileté československé dobrodružství, během něhož se naučil česky, stal se učitelem angličtiny, překladatelem a členem skupiny The Plastic People of the Universe.

Wilson ve svých esejistických, publicistických a kritických textech vypráví o tématech, která jsou českému čtenáři zdánlivě důvěrně známá. Jeho pohled a přístup je ale jedinečný. Udržuje si kultivovaný odstup intelektuála formovaného otevřenou společností. Byť se dění v Československu osobně účastnil, vypráví o jeho aktérech bez směsi sebeobhajoby, omluv a pomluv, která se v memoárovém žánru tak často objevuje.

Paradoxním výsledkem je, že českému čtenáři může kniha posloužit jako neformální učebnice historie. Texty vybrané Martinem Machovcem zachycují období od uvolňování režimu na konci šedesátých let přes okupaci a posrpnové naděje po začátek normalizace a dále k Sametové revoluci a dění po ní. Týkají se Wilsonových přátel ze světa neoficiálního umění, Václava Havla v jeho různých rolích, samizdatu, překládání (zejména knih Josefa Škvoreckého), politického vývoje od Občanského fóra po rozpad Československa a nástup Václava Klause.

Osobní Wilsonova historie se čte jako příručka o zvládání života v nepřátelském režimu. Přesně tuto zvláštní disciplínu si autor musel osvojit. Díky svému zájmu o kulturu získává přátele v uměleckých kruzích a jejich prostřednictvím je přizván k Plastikům v době, kdy se ještě cítí být součástí západního rocku a jejich písně mají anglické texty. Wilson svou muzikantskou úlohu hodnotí velmi zdrženlivě. Popisuje ale dokonale roli, kterou v Československu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let rocková hudba měla. Nešlo o kvalitu tehdejších vystoupení (Wilson je hodnotí jako nepřesvědčivá), spíš o zónu svobody a sebevyjádření. Plastic People šli ovšem ještě dál – dosahovali „vnitřního napětí v hudbě“, jak to popsal Ivan Martin Jirous. Wilson s Plastiky vystupoval dva roky, pak skupina začíná hrát pouze vlastní věci, zpívat výlučně česky a čelit stále silnějším represím. Vroce 1977, po zatčení muzikantů a útoku režimu proti hudebnímu undergroundu, je Wilson vypovězen z Československa, kam následujících dvanáct let nemohl vstoupit.

Jedna ilustrace autorovy schopnosti vnímat kontext a rozlišit to důležité a to okrajové: Jirous v knize vystupuje jako energický muž oddaný umění, organizačně schopný a ideově vyhraněný. Wilsonův pohled kontrastuje s dojmem z nekrologů, v nichž se na Jirouse vzpomínalo jako na barda sápajícího se v hospodě na protivníky, a tato představa jako by překrývala jeho umělecké kvality. Podobné rváčské extempore je ve Wilsonově knize zmíněno jedinkrát (a ještě ne Wilsonem). Týká se „úsměvné“ příhody, kdy Jirous v roce 2003 v Olomouci napadl Jello Biafru v domnění, že jde o zpěváka Sex Pistols.

Wilson si do detailu všímá práce minulého režimu s jazykem, posouvání významu slov. A také orwellovského doublethinku, neboli schopnosti jiné názory zastávat a jiné vyjadřovat. Pro českého čtenáře možná překvapivě nalézá Wilson stopy doublethinku po návratu do Kanady mezi západními levicovými intelektuály, kteří ochotně zapomínají na rozdíl mezi idejemi a sovětskou praxí. Má tudíž porozumění pro specifickou situaci Josefa Škvoreckého, jenž ve stejné zemi narážel na obdiv k socialistickým režimům. Wilson dopadl podobně, když se pokusil oslovit kohosi z okruhu Sex Pistols s nadějí, že by slavná kapela mohla podpořit pronásledované Plastiky. Byl odmítnut s tím, že Plastici jsou protisocialističtí.

Paul Wilson

Paul Wilson

FOTO: Michal Doležal, ČTK

Nerad bych vzbudil dojem, že Bohemian Rhapsodies vyprávějí o československém hudebním undergroundu. Wilsonův záběr je daleko širší. Na příběhu Edvarda Outraty ilustruje snahu některých emigrantů vrátit se po politické změně do vlasti a přispět k její obnově. Riskovali tím bolestné střety svých vnitřních norem, které si vštípili během života ve svobodném světě, s postsocialistickou realitou. Výmluvně se tu připomíná Outratovo úsilí o přijetí zákona o státní službě, jehož neexistenci považoval za vážnou překážku vývoje České republiky (v roce 2004). Pozoruhodný je také profil Alexandra Dubčeka, který ukazuje, jak ho zformovalo dětství prožité v Sovětském svazu. A půvabný rozhovor s Olgou Havlovou nenápadně pracuje s havlovskou legendou, aby ukázal známé skutečnosti v novém světle.

Své vnímání překladatelské práce Wilson předvádí například při popisu převádění Škvoreckého románu Scherzo capriccioso do angličtiny. Překládání pro něj není jenom profese – vnímá samotné používání jazyka jako neustálý překlad, i v rámci jednoho jazyka. „Kdykoli opravujeme větu nebo vyjasňujeme sobě či jiným, co máme na mysli, vlastně překládáme. Zabýváme se ideou, myšlenkou či obrazem a ztvárňujeme je ve slovech, která nejlépe a nejjasněji vyjádří, co myslíme,“ cituje Gregoryho Rabassu.

V úvodu Paul Wilson zmiňuje dávnou obavu, že se nikdy nestane Čechem a v průběhu počešťování přestane být Kanaďanem. Myslím, že jde (nezáměrně) o národoveckou představu ve stylu buď, anebo. Wilson tyto kategorie přesahuje – stejně přirozeně jako přiznává své omyly. A v Bohemian Rhapsodies si tak čtenář na základě autorova vnitřního vývoje uvědomuje různé rysy české společnosti a skutečnosti. Wilson vlastně překládá českou historii pro Čechy. A to s veškerým překladatelským umem: citlivě, přesně a s nenápadnými vysvětlivkami tam, kde by čtenář třeba nerozuměl.