Kým se teď cítíte být víc: novinářem, nebo spisovatelem?

Slovo spisovatel nemám rád. Připadá mi, že je hrozně zatížené. Obzvlášť v českých dějinách se pojí s obrozenectvím či se specifickou úlohou spisovatelů v šedesátých letech a nese velkou váhu společenské odpovědnosti. A já se celospolečensky odpovědný necítím. Ale zpět k vaší otázce: obojím zároveň. Spojení profesí novináře a spisovatele je slavná česká tradice a obě se pořád skvěle doplňují, i když dnes už jsou od sebe vzdálenější než za časů Čapka či Poláčka.

Vaše Šaty z igelitu jsou sbírkou povídek, jež spojuje téma osamění. Cítíte se osamělý?

Momentálně ne. Ale samota nemusí být dlouhodobá a kontinuální. Může být momentální, třeba pětiminutová. Například ve chvíli, kdy má člověk pocit, že mu není rozuměno, že ho ostatní nechápou. A on neví, jakým způsobem vysvětlit svůj problém. V tu chvíli je sám. Myslím, že takovou samotu v zásadě zažívá každý. Minimálně jednou do týdne.

V souvislosti s vaší knihou se hodně mluví o hře se slovy a jazykem. Zdá se, že jste ten typ spisovatele-řemeslníka, který velmi pečlivě vybírá slova a řadí je za sebe tak, aby vypadala pěkně.

Máte naprostou pravdu. To je pro mě to nejdůležitější. Chci malovat slovy. Nad jednou větou přemýšlím i tři dny. Třeba abych věděl, jak za sebou poskládat slova, jak je na sebe navázat. Záleží mi na tom, aby povídky dýchaly. Slovy a jejich volbou se dá vykouzlit atmosféra a jasné prostředí, aniž by byl autor konkrétní. Vedle toho chci povídky brousit, aby z toho vyšel čistý kus, který se mi líbí a za kterým si můžu v danou chvíli stát.

Kde jste bral inspiraci k jednotlivým příběhům? Děti, stáří, smrt – to nejsou moc obvyklá témata pro čtyřiadvacetiletého kluka. Co vám třeba vnuklo příběh stárnoucích opuštěných žen z povídky Mámení prvního valčíku?

To je skoro příběh jako u Rowlingové, jen bez následného celosvětového šílenství. Jel jsem totiž vlakem… a příběh sesterské nenávisti za mnou přišel. Zrovna jsem četl Hoegovy Příběhy jedné noci a jedna věta mi vnukla představu dvou dam, čajové konvice a muže, kterému říkají Konvička. Dámy sedí v pokoji a pořád na něj čekají.

Nevědomky se do příběhu promítly Šepoty a výkřiky Ingmara Bergmana, protože mě zaujalo, jak někde říkal, že na začátku měl představu tří žen v bílém v červeném pokoji. To je krásný obraz, sama ta scéna je nádherná. Mámení prvního valčíku je možná její variace. Jinak je v té povídce také Beckett, ten zcela záměrně.

Některými svými texty se hlásíte k magickému realismu. Čím vás oslovuje?

Hrou. Líbí se mi, že u něj není hranice mezi realitou a fantastičnem vůbec jasná. To, co v našem racionálním světě není možné, je tady na denním pořádku. Ve chvíli, kdy se Uršula ve Sto rocích samoty smrskne do velikosti mimina, kdy mají děti Aureliana Buendíi na čelech křížek od prachu, který nejde smýt. A zároveň je to podané způsobem, kdy o tom čtenář vůbec nepochybuje.

Vratislav Maňák

Vratislav Maňák

FOTO: Archív VM

Co další téma vašich povídek: ve dvou příbězích se objevuje podobenství totality. Proč jste ji zvolil za téma, když s ní nemáte žádnou zkušenost?

Zkušenost s ní nemám, to je pravda. Ale hrozně mě to období v Čechách před rokem 1989 zajímá. Ani jedna z těch dvou povídek není konkrétně časově ani místně ukotvená. Ale z čistě řemeslného hlediska jde o další způsob, jak variovat třeba zmíněnou samotu.

Je důležité minulost pochopit a rozumět jí a hlavně se na ni nedívat černobíle. Zajímám se obzvlášť o padesátá léta, mají hrozně zvláštní estetiku a mě fascinuje, jak se recyklovala renesance v souvislosti třeba s lidovými motivy dožínek a podobně, a myslím si, že třeba architektura socialistického realismu vyústila v krásné a poctivé stavby.

Jednotlivé nápady si zapisujete neustále?

Pořád. I když teď hlavně sbírám podněty, jež se týkají novely, kterou chci v létě začít psát a která se bude odehrávat v devadesátých letech. Tudíž věci související s mým dětstvím, mlhavé vzpomínky. Například písničky z té doby, které ve mně nějakým způsobem evokují dobovou atmosféru, jako třeba Země vzdálená od Kamila Střihavky nebo Když muž se ženou snídá od Karla Gotta.

Já mám Gotta pořád spojeného spíše s minulým režimem.

Jako asi skoro všichni. A je to nejspíš úplně normální. Můj první vjem je ale právě z období raných devadesátých let a není to Lady Karneval nebo Vůně mléka z filmu Parta hic, ale právě tenkrát aktuální Když muž se ženou snídá.

Takže ho neberete jako služebníka režimu?

Ale to je hrozně sporný! Líbí se vám Rubens? Vždyť Rubens byl nástrojem protireformace katolické církve. Já vím, v žádném případě nejde srovnávat Rubense a Gotta, ale Rubens je světově uznávaný umělec navzdory idejím, které jeho dílo nese. Nebo Günter Grass, vždyť byl v SS, sice v šestnácti letech, ale byl! A jeho texty jsou skvělé…

Ano, Gott podepsal Antichartu, ale je to přeci pořád člověk. Člověk se svými slabostmi. Nemůžeme od umělců chtít, aby byli hrdinové. To je právě to, co se přisuzuje, nebo roky přisuzovalo, českým spisovatelům. To jsou takové národní mýty a národní představy. Jestli Antichartu podepsal jen proto, aby měl klid, já bych ho neodsuzoval. Sám nevím, jak bych se na jeho místě zachoval.

Mezi spisovateli jsou hrdinové a zbabělci podobně jako mezi „obyčejnými“ lidmi. Byl bych v těch odsudcích vůči nim mnohem shovívavější.

Vratislav Maňák
Šaty z igelitu
Host 2011

obálka Vratislav Maňák: Šaty z igelitu

FOTO: Archív nakladatelství Host