Článek
V první části, Pentagonu, se mladičká, čarokrásná Julie záhadně ztratí na festivalu taneční hudby Kazantip. Důvod těžko hledat, v prostředí mladých Moskvanů ji měli všichni rádi, přestože (nebo protože) ji nikdo pořádně neznal. Do hry vstupuje bíle oděný kriminalista na penzi Sergej Sergejevič Kurský, nenápadný duchovní vůdce mladších generací. A hledání se odehrává na několika úrovních – čtenář vstoupí do prostředí současných ruských boháčů i starých lidí žijících ve společném pokoji s vnuky.
Příběh svižně uhání kupředu, psán jednoduchým jazykem, s jemným humorem a optimistickou poťouchlostí. Osvěžující jsou pasáže propojující divoké historické exkurzy o pěticípé hvězdě a později o hákovém kříži s jejich podivným současným významem – například slangovým. Pepperštejnovy teorie znějí poněkud příliš barvitě, čtenář jim ale rád uvěří, protože zapadají do hry, kterou s ním autor hraje.
Spisovatelův styl připomíná literární pop, jenže jde jenom o další úskok. V knize je nenápadně přítomna dávka literární tradice, kmotry jsou ruští autoři fantaskní grotesky s Michailem Bulgakovem v čele. Ale Pepperštejn navazuje i na ruskou realistickou prózu. Jeho pohrávání si se čtenářem má pra -vzor v Gogolovi, najdou se ozvuky Lermontova, absurdní motivy zase připomenou Charmse, jak soudí překladatel Ondřej Mrázek.
V druhé části románu, ve Svastice, vyšetřovatel Kurský pátrá po pachateli vražd ve vile Svastika na Krymu. Symbol hákového kříže, pradávné energetické znamení, se dočká své literární rehabilitace. I když – autor se zdržuje morálních soudů: u obou symbolů předkládá mnohost jejich výkladů, bez ideologických závěrů. Právě přímo bujará nepřítomnost ideologie je výrazným rysem celé knihy. Místo ní děj Svastiky zahustí dětská sekta z prostředí plicního sanatoria, plukovník s nejasnou minulostí a uhrančivá, zřejmě nebezpečná krasavice Lída…
Mimochodem hrdiny Pepperštejnových příběhů jsou buďto mladí lidé nebo senioři. Ti první ještě dokáží svět okouzleně vnímat, třeba s pomocí drog, ti druzí se už nenechávají strhnout žádným světským pachtěním. Osoby střední generace jsou v knize obvykle vystresovaní vydřiduchové neschopní lásky.
Výrazným rysem je i Pepperštejnův smířlivý pohled na sovětskou minulost. Autor nechává jejími konturami prosvítat dávný ruský vzorec: masivnost jako opravdovost, spolehlivost. Dostatek prostoru. Cosi věrohodného. Něco, co kontrastuje s uspěchaným Západem, který Rusku vnucuje svůj reklamou šířený konzum. Pepperštejn naráží na ruské vnímání Sovětského svazu jako spolehlivého místa pospolitosti, lidskosti a soudržnosti, což je pro Čecha obtížně pochopitelné.
Nicméně politika jako taková zůstává stranou. Mladí hrdinové se o ni nezajímají, není proč: „Všechno bylo v tomto směru jasné jako facka, to přece věděl v Rusku každý ježek.“ Starý kriminalista naopak chápe politiku jako nekončící, bezcílnou válku pohlcující jednotlivé osudy.
Když se přiblíží rozluštění a člověk očekává, jaký to všechno má asi (proboha) smysl, dočká se poslední léčky. Závěry obou příběhů jsou zdařilými kameňáky, překvapujícími v jednom případě svou banální věrohodností, v druhém naprostou nevěrohodností. Pobavený čtenář autorovi rád odpustí, nesen na vlně ruského „umění žít“, které má v Pepperštejnově případě záviděníhodný nadhled.