Masarykův výrok mi pak potvrdila další česká krajanka. Mladá filosofka z Brna, která se vdala do Brazílie a tvrdila, že když mluví brazilskou portugalštinou, je z ní zcela jiná žena. Není nervózní a hysterická, na všechny se usmívá a život zvládá v houpavém poklidu. Naopak když mluví česky, stává se z ní uzlíček nervů.

Já sama se učím jazyky kvůli rauši. Je to droga. Sebere čas, peníze, energii a ukáže mi fantaskní světy, v nichž žijí slova jako der Radiergummi nebo borocoxó. Při takovém učení trpím samomluvou a dům na nejrůznějších místech hyzdí nalepovací papírky se slovíčky, které poházené v krabicích od bot jednou zdědí mí případní potomci.

Pan primář z léčebny ovšem zapomněl dodat, že učením se cizím řečem se sice vyhnete Alzheimerovi, ale počká si na vás schizofrenie. Nemluvím například ani španělsky, ani portugalsky, i když jsem tyto dva jazyky studovala na vysoké. Mluvím tzv. portunhol čili schizofrenní formou zkombinovanou z obou. A smějí se mi jak ve Španělsku, tak v Brazílii. Co bych ale pro svou další dávku neudělala. Teď zrovna vstávám dvakrát týdně v šest ráno, abych se v Goethe Institutu učila německy. Má touha stát se znova člověkem se totiž probudila. A s ní lingvistické zvíře ve mně. Už se vidím, můj život teď bude pünktlich a brzké vstávání mi vydrží nadosmrti. Chci to ale ještě jednou zažít, ještě jednou šťastně koktat v neznámém jazyce společenské fráze. Být jinou, novou ženou, na kterou ani Alzheimer nemůže.