Vědomí konce je ale komorní sousto pro literární labužníky; slovo za slovem jeho autor Julian Barnes rafinovaně odkrývá, přináší a vrší argumenty a skutečnosti, jen aby je záhy sám zpochybnil. Hlavní hrdina si je, stejně jako Barnes, vědom, že objektivní pravda neexistuje, že je tvořena vždy jen pohledem subjektu, který nota bene z principu podléhá poruchovosti a sebezáchovné funkci paměti, která archivuje pouze to, co je pro jejího nositele únosné.

Tony, vzděláním historik, poznamenává, že „dějiny, které se nám odehrávají pod nosem, by měly být ty nejzřejmější, ale paradoxně jsou to ty nejprchavější“. A tak vypravěč ví, že mu jakýkoliv argument, který přináší, může být vyražen z ruky ještě dřív, než ho stačí použít. A důkazy potvrzující jeho verzi chybí, jsou málo výmluvné nebo je má k dispozici jen protistrana…

Julian Barnes

Julian Barnes

FOTO: fotobanka Profimedia

Už originální titul knihy ostatně reflektuje nejednoznačnost díla. The Sense of an Ending (název odkazuje k teoretické stati britského literárního kritika J. F. Kermoda z roku 1967) lze přeložit jako smysl konce, ale pak jsou tu i další překladové nuance: pociťování či vnímání procesu konce či závěru, individuální reflexe finále vlastního příběhu, vztahu, hodnoty, vědomí konce.

Tony se nachází ne snad přímo na sklonku života, ale v okamžiku, kdy si jasně uvědomuje, že jeho život je to, co už bylo; že to, co doposud nestihl, už teď těžko změní či napraví. Má za sebou vcelku konvenční život – slušnou kariéru, manželství, dobře vychovanou dceru – a teď už jen tak nějak dožívá. A fasáda jeho spokojenosti s tím, jak se svým životem naložil, vykazuje značné trhliny.

Spolu s ním se vracíme do minulosti ve dvou časových rovinách. Ta první se odehrává v době studií, nejdříve na střední škole a posléze na univerzitě, a Tony ji se svými třemi přáteli vnímá jako jakési období čekání na to, až život doopravdy začne. Jako období, kdy sbírají odborné, partnerské i sexuální zkušenosti „pro pozdější použití“, období, které je ze své podstaty charakteristické výsadou pohrdat rodiči a jejich životním stylem a postoji, i když podvědomě už lze vytušit, že ti, kteří pohrdají, skončí stejně jako ti, kterými je pohrdáno.

V této životní periodě Tony potkává svou první dívku Veroniku a vztah s ní je pro něj, ačkoliv se nacházíme v šedesátých letech, spíše zdrojem frustrací než potěšení. Veronica časem Tonyho vymění za jiného ze čtyř přátel – Adriana, toho nejnadanějšího a nejinteligentnějšího, ke kterému všichni vzhlížejí, který ale chvíli na to spáchá sebevraždu. Učiní tak stylově a pragmaticky, bez emocí, v okamžiku, kdy je v životě spokojen.

Bára Olmrová: Chladnoucí káva, březen 2012, exkluzivně pro Salon

Bára Olmrová: Chladnoucí káva, březen 2012, exkluzivně pro Salon

FOTO: Bára Olmrová

Adrianův akt je aktem volby, podle níž má právo vzdát se života, daru, o který nežádal. Volí si konec, zatímco jeho souputníci „nechají na životu, aby se jim dál“. Je jeho sebevražda deklarací a elegantním ukončením existence coby našeho zásadního životního díla, nebo spíše zmařením talentu, který mu byl dán? Prizma Adrianovy sebevraždy do jisté míry určuje i to, jak Tony nazírá na své další (ne)konání. O čtyřicet let později Tony ovšem získává překvapivé dědictví: 500 liber a Adrianův deník.

Bravura formy se v případě Barnese předpokládá tak nějak samozřejmě; stejně jako jeho generační souputníci Kazuo Ishiguro či Ian McEwan dokáže ze vzdechu za zdí či z vodního víru v odtoku umyvadla utkat příběh, který se vás chopí dřív, než si to stačíte uvědomit. Nejzjevnější dilema tu vzniká z lehkého pohnutí záclony, dílo mistra se rodí nepozorovaně, naskládáním nenápadných impresí, kde významnou roli hrají rekvizity bez faktické hodnoty, jako je volské oko vyhozené do koše. A kde je úplně nejzásadnější to, co zůstalo nevyřčeno. Čtení je to obyčejné. A brilantní.