Pětice přátel, mladších historiků (Adéla Gjuričová, Michal Kopeček, Petr Roubal, Jiří Suk a Tomáš Zahradníček) vydala důležitou knihu o vytváření politických identit po roce 1989. Jmenuje se Rozděleni minulostí (Knihovna Václava Havla 2011) a je to kniha skupinová, jakýsi pokus o generační interpretaci, téměř manifest sdílené zkušenosti.

Její hlavní, ač v úvodu popíraná teze zní: klíčem k chápání polistopadové politiky a utváření politických identit je vztah k minulosti, nikoli protikladné projekty budoucího. Podle autorů je rozdělení minulostí nejsmysluplnějším, i když ne úplným vysvětlením souběhu dvou dějů: domnělé transformační shody čili přitakání jediné cestě odstátnění majetku a liberalizace a faktického rozkladu politického konsensu na počátku devadesátých let. Koncepční přístup je na místě ocenit, interpretace je to však přinejmenším sporná.

Předně je zde historizována optika, která se prosadila až mnohem později. Minulost se totiž identitární součástí jednotlivých politických proudů stávala postupně. Její využívání se ukázalo sice už během roku 1990 jako politicky rezonující, ale minulost byla ještě v příliš živé paměti na to, aby mohla být bez rizika využita pro politické potřeby. Autoři knihy Rozděleni minulostí tuto projekci z pozdních devadesátých let (počínaje zejména mobilizační kampaní ODS ústící nakrásně do opoziční smlouvy) ale od politických stran převzali a legitimizovali ji tím, že pro ni snesli množství důkazů sahajících až do počátků obnoveného demokratického státu.

Jejich přístup má opodstatnění snad jedině u studie Tomáše Zahradníčka o sociální demokracii, která dala knize název a dodatečně sjednotila její koncepci. U jiných politických formací ale selhává to, co u sociální demokracie přesvědčivě funguje, protože se v ní po sametové revoluci sešla zdaleka nejpestřejší směs členstva (tajní spojenci KSČ uvnitř ČSSD z roku 1948, poúnorová emigrace, reformisté osmašedesátého, posrpnová emigrace, přestavboví ekonomové a členové noví), přičemž každá tato skupina do značné míry trvala na své životní zkušenosti a svých dějinách sociální demokracie.

Minulost je beztak pro pětici autorů především vztah ke komunismu a – vulgarizováno – jeho pejorativní podoba: antikomunismus. A tak se ptám, kdo v letech bezprostředně následujících po Listopadu antikomunistickou vášeň vyvolával? Petr Cibulka se svou agentománií, z médií především Respekt, který jako první srovnává komunistický režim s nacismem, jak připomíná Jiří Suk, z veřejných hlasů zejména političtí vězni padesátých let.

Každý z jiných důvodů. Cibulka v rámci brněnského politického zápasu uvnitř Občanského fóra mezi hlavním proudem usilujícím po vzoru celostátně uplatněného principu historického kompromisu o nenásilné převzetí moci a menšinového požadavku dekomunizace. Respekt coby „dynamický časopis“ (Sukův termín), když pražskému prokurátorovi Tomáši Sokolovi pomáhá v dubnu 1990 vést kampaň za postavení KSČ mimo zákon. Političtí vězni, jak ukazuje Françoise Mayerová v knize Češi a jejich komunismus, proto, že se jejich minulost odpůrců režimu v padesátých letech a jejich konformismus za normalizace staly nesmiřitelnými. „Chtělili hájit jednu minulost a na druhou zapomenout,“ píše Mayerová, „neměli jinou možnost než zdůrazňovat své antikomunistické zásady.“ Vesměs tedy šlo o extrémní hlasy.

Teprve až když bývalí partajníci začali masově vyplňovat přihlášky do nových stran, nabírá antikomunismus na reálné politické váze, protože takto proměněné členské základně slouží k legitimizaci. Teprve poté je antikomunismus společnosti stranami vnucen jako zásadní téma. Petr Roubal proto ve svém textu o ODA (i jeho druhá stať o Sládkových republikánech je na skupinové tezi příjemně nezávislá) zavádí užitečný pojem antikomunismus budoucnosti. Jeho podstatou je tento morální podvod: Byl jsi před listopadem komunistou? A uznáváš, že ses mýlil? Pokud jsi ochoten dnes přísahat na neoliberální řád, jako jsi předtím opakoval Lenina, jsi náš. Není to tedy minulost, co začalo rozdělovat, ale boj o místo v přítomnosti, v němž minulost je jen nástrojem.

Druhá výhrada z první vychází. Historici tiše převzali dobovou tezi pravicové části Občanského fóra o jediném možném způsobu tržní transformace, která je navíc věcí technickou a neideologickou a náleží do rukou výhradně ekonomů. Jedině tak lze vysvětlit, že ačkoliv si v předmluvě kladou za cíl „zobrazit jednání historických aktérů v jejich mnohoznačnosti a dobové nejistotě, jinak řečeno v bohatém dobovém kontextu nabízejícím v každém dějinném momentu reálné možnosti alternativního vývoje“, nikde tyto možnosti vážněji nezkoumají. Pro výklad stojící na mlčenlivě přijatém předpokladu, že jiný vývoj nebyl možný, je pochopitelně nezbytné najít dostatečně ospravedlňující příčiny pluralizace politického spektra jinde než v alternativách budoucnosti, tedy v minulosti.

A přitom když si otevřete objemnou práci Jiřího Suka Labyrintem revoluce z roku 2003, narazíte nejen na ne bez obdivu popsanou vítěznou Klausovu koncepci, ale i na alternativy: gradualistickou transformaci podle představy prvního místopředsedy federální vlády Valtra Komárka rozloženou do deseti let a koncepci sice zcela liberální, ale předpokládající ustanovování právního rámce, jež vznikla okolo prvního místopředsedy české vlády Františka Vlasáka. Obdivuje-li historik vítěze, je jeho historická práce přes všechna snesená fakta interpretační apologetikou. Na tom mnoho nemění ani skutečnost, že Suk svou obhajobu s lety zmírnil. Mimo Labyrint revoluce lze nepochybně nahlédnout i do statí profesora institucionální ekonomie Lubomíra Mlčocha z počátku devadesátých let vydaných v souboru Úvahy o české ekonomické transformaci a číst tam například o čtyřech různých schématech rekonstrukce vlastnických práv: výprodeji národního majetku, rozebrání si společenského vlastnictví, deetatizaci ekonomiky a reprivatizaci. Mimo porevoluční debaty se neocitly ani návrhy zachovávající pluralitu vlastnictví v soukromých, státních a družstevních rukou, které veřejností rezonovaly coby součást obecněji pojímané plurality jako žádoucího principu. Soukromovlastnický fundamentalismus je opět až dodatečná projekce.

Jakkoliv možnost jiné cesty tehdejší Klausovi ekonomové, po nich politici hájící svou minulost a dnes i někteří historiografové zdárně kanalizují, sociologovi Ivu Možnému neunikla: „I disidentům kladl lid naléhavě jednu nepříjemnou otázku, na kterou neměli vyjasněnou odpověď. Zněla: Dobrá, ale jak to bude s majetkem?“ píše v eseji Proč tak snadno? a dodává: „Člověku bojujícímu o základní lidská práva právě pro tento lid se ta otázka mohla zdát přízemní a nehorázná. Ale zůstával v tom se svými druhy osamocen. A když ji nepodceňoval, zjišťoval, že odpověď na ni jeho kruhy rozděluje.“

Tyto polistopadové rozpory zaplouvají autorům knihy Rozděleni minulostí po vzoru ponorných řek tajemně mimo povrch zemský a vynořují se až o mnoho let později, když už je debata o proběhlé transformaci akademická. A komu není klíčovým zdrojem identity všeobčanská společnost zamýšlená Občanským fórem nebo alespoň partikularismus obnovený postaru jako liberalismus, konzervatismus, sociáldemokratismus, socialismus, zelenost, křesťanská demokracie atd., tomu nezbývá než identitu najít v minulosti.

Třetí věc opět souvisí s první. Aby se minulost mohla stát dělítkem i pro přítomnost, musí být před závorkou přijat radikalizovaný výklad jinakosti minulého, musí být posílena diskontinuita mezi „starým režimem“ a tím „novým“. Jedině tak se lze vůči minulosti politicky vymezovat.

Diskontinuitní výklad staví do kouta Michal Pullmann v loni vydaném Konci experimentu, kde dokládá tři paralelní procesy protínající se časově s prosazováním tzv. přestavby. Na jedné straně je to postupující bezradnost politických elit nad faktickým rozpadem funkčnosti systémové utopie. Na druhé rostoucí pluralita názorů československé společnosti pozdní normalizace a její snaha „své názory artikulovat způsobem, který by umožnil jejich prezentaci v daných ideologických mantinelech a který by tak podpořil jejich právo na existenci“. A zároveň dochází podle Pullmanna k emancipaci ekonomických elit, a to jak vůči špičkám komunistické strany, tak vůči zaměstnancům. „Držitelé politické moci rezignovali také proto, že tu faktickou ekonomickou moc už měli,“ píše ostatně v Devětaosmdesátém i Petr Pithart, jehož se naše pětice historiků tak často dovolává. A také výzkum veřejného mínění z listopadu a prosince 1989 přináší z jejich pohledu těžko vysvětlitelná čísla: tři procenta respondentů se oba měsíce vyslovila pro kapitalismus, pětačtyřicet resp. jednačtyřicet pro socialismus a okolo padesáti procent pro kombinaci obojího.

Pro dokreslení uveďme ještě dva trochu svérázné příklady kontinuity. Otakar Turek ve studii Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu připomíná vládní program odsiřování elektráren z roku 1964, který stanovoval, že žádná další elektrárna bez odsiřovacího zařízení nesmí být uvedena do provozu. V sedmdesátých letech toto nařízení vlády opakovaně obcházely, například při výstavbě elektráren Prunéřov I a II. A před dvěma lety projekt zastaralé modernizace téže elektrárny cloumal kabinetem premiéra Jana Fischera a vedl k rezignaci ministra životního prostředí. A příklad druhý: Fotografie v několika dílech publikace Zmizelá Praha nabízejí srovnání vzhledu různých pražských míst v různých časových obdobích. Nejzajímavější bylo je vidět na konci šedesátých let, během normalizace, krátce po revoluci a dnes a poznat, že tzv. zlomové letopočty se na mizení města nijak neprojevovaly. Výstavba stanice metra Hradčanská (1976–78), která probíhala během zveřejnění Charty i Anticharty, měla obdobně ničivý průběh jako tunel Blanka tamtéž o třicet let později, dostavba Žižkova po plošných asanacích probíhala skrz revoluci a nádražím hrozilo vylétnutí do povětří za plánovačů stejně jako dnes za develotrů.

V obou případech nejde o pouhou správní setrvačnost, ale o příklad kontinuity technokratického myšlení. Jeho mimořádný vliv je jedním z analyticky nejzanedbávanějších dědictví normalizace. Kdo ovšem považuje období před listopadem schematicky za „minulost“, nikdy tyto souvislosti nevysvětlí.

Technokratické kontinuum, které se naše revoluce pokusila zlomit projektem demokratické společnosti pro všechny, a právě v tomto smyslu zůstává nedokončenou, je posléze stále více zastíráno radikalizací mýtu o temné předlistopadové minulosti a světlé epoše ji následující. Z této interpretace vychází současnost jako nutně dobrá, přinejhorším vždy lepší než minulost. Protože kniha Rozděleni minulostí tuto optiku přejímá, neumí dostát tomu, co si předsevzal v jejím úvodu Michal Kopeček, totiž „vytvořit kritický odstup od politické představy tzv. vyrovnávání se s komunistickou minulostí“. Mladí historici ne dost kriticky přejali sebeinterpretaci aktérů (především pak vítězů) polistopadového vývoje. Vyložili tak jako obecněji a hlouběji platné, co bylo jen zastíracím manévrem černého svědomí a touhy pokračovat v kariérách vesměs započatých již před Listopadem. Snad šlo při dodatečném osvojení si interpretačního rámce pro celou knihu o doložení již dříve stvořeného vyprávění o jediné možné porevoluční cestě. Snad je to u některých z nich projevem path-dependency jejich vlastního bádání a snad nejde o týž výkladový rámec, z něhož pro své o tolik normativnější interpretace minulosti vychází Ústav pro studium totalitních režimů. Zásadní zápas o budoucnost se ale i autorům Rozděleni minulostí odehrál jako by někde mimo. Byl to v širším smyslu zápas o to, zda bude vládnout především trh pro některé nad demokracií pro všechny, nebo naopak. A tento skutečný zápas trvá dodnes.

Adéla Gjuričová, Michal Kopeček, Petr Roubal, Jiří Suk a Tomáš Zahradníček
Rozděleni minulostí
Knihovna Václav Havla

obálka kol. aut: Rozděleni minulostí

FOTO: Archív nakladatelství KVH