Skladatelé Morton Feldman a John Cage a malíři Mark Rothko a Robert Rauschenberg se přitom vzájemně inspirovali a mnohdy sledovali podobné cíle. Je to snad tím, že výtvarné umění do svého kánonu novinky vstřebává rychleji, zatímco hudební školství zuby nehty chrání posvěcené tradice?

David Stubbs ve své knize nabízí stručné dějiny avantgardní, jazzové a alternativní hudby a tvrdí, že moderní hudba a moderní výtvarné umění se k sobě přibližovaly od chvíle, kdy spolu začali korespondovat malíř (a příležitostný violoncellista) Vasilij Kandinskij a skladatel (a příležitostný malíř) Arnold Schönberg. K úplnému přiblížení ale nikdy nedošlo, i když například v rámci elektronické hudby je bez debat, že pionýři ve studiích v Kolíně a Paříži svědomitě a pečlivě hloubili základy toho, čím je v dnešní době tvořena drtivá většina moderní hudby, mainstreamové i jiné, popové i akademické, od Kylie Minogue po Can, od Richarda Villalobose po Mnemonists, od Kraftwerk až po hiphopové tvůrce, jako je Jay Dee alias Dilla. Jejich činnost ale nebyla pouhým „dlážděním cesty“ – některá jejich díla sice vzbouzejí dojem skici nebo pokusu, jiná jsou ale svébytnými monumentálními majstrštyky a rozhodně něčím víc než pouhými zprávami o procesech, které vedly k jejich vzniku, a o formách, jež na sebe tyto procesy vzaly. Byl to úsvit jaderného věku hudby, důležitý a podivuhodný. A nikoho to nezajímalo.

Proč ale? Jednou ze Stubbsových odpovědí je, že na vině je vnímání umění jako artefaktu: bohatá buržoazie a korporace, které v západním světě mají roli mecenášů umění, zkrátka touží mít na stěně (ať už doma nebo ve svém muzeu) cosi hmatatelného. S hudbou se jí tohoto nedostává. Jak se při poslechu skladby chlubit originálem?

Mark Rothko v londýnské Tate Modern

Mark Rothko v londýnské Tate Modern

FOTO: Sam Drake, ČTK/AP

Zde se sluší dodat, že hudba průkopnických skladatelů a elektronických studií je sponzorována státem a úzký okruh akademicky vzdělaných vyvolených mezi sebe jen nerad pouští tvůrce zdola… Že by si tedy hudba podřezávala větev vlastním elitářstvím?

Ale možná za všechno může čas: hudbu je třeba slyšet, někdo by řekl vytrpět, od začátku do konce. Podobně to vnímá i hudební publicista Pavel Klusák: Přes všechnu inspirativnost té knihy myslím David Stubbs opomíjí některé jednoduché věci: třeba že obraz si prohlédnete vmžiku, ale poslouchat skladbu znamená investovat důvěru a trpělivost třeba půl hodiny, a to opakovaně. A bez jistoty, že se to propojí v opravdový zážitek. Na každý pád: existuje dost a dost lidí, kteří GET Stockhausen, na to nezapomínejme.

Stejně tak ale existuje i dost lidí, kteří DON’T GET Rothko, i když si to třeba nepřiznají: projít se kolem obrazu neznamená vidět jej, vstřebat, porozumět. Jak snadné je obtisknout do sebe třeba Pollockovu litou malbu? O nic jednodušší to ostatně není ani s klasiky. Monu Lisu známe všichni – ale má pravou ruku přes levou, nebo naopak?