Vlak uhání na jihovýchod, časem se oteplí a taky je čím dál víc cítit benzín. „Eto Donbas,“ vysvětluje Táňa a radí mi, ať v Doněcku navštívím nový stadion, kde má letos probíhat fotbalové mistrovství Evropy. A taky park. Je patriotka, chce mi své město, kterému chybí historické jádro, představit v nejlepším světle. Leninova socha a stadion suplují světce na koni a starobylý hrad.

Hornický Doněck je překvapivě čisté město, nechybí několik pravoslavných cerkví, hodně zeleně a panoramata hlušin. Literární čtení má spád a šmrnc, v sále je plno. Na rozdíl od západní Ukrajiny se zde mluví povětšinou rusky, ochotně se tomu přizpůsobuji. Postarší pán mi na konci přijde složit kompliment a ptá se: „Řekněte mi upřímně, patří Ukrajina do Evropy? Je velký rozdíl mezi Asií, námi a Českem?“

Bára Gregorová na čtení v Kyjevě

Bára Gregorová na čtení v Kyjevě

FOTO: České centrum Kyjev

O dotazu donbaského rodáka, stejně jako o smyslu jazykové uvědomělosti hodně přemýšlím na své další zastávce, v Kyjevě. V něm sice ruštinu zaslechnete často a jazyková otázka tu není tak vyhrocená, přesto jsou i zde tendence národního obrození a sebeidentifikace skrze rodnou řeč znatelné. A tak když společně s jiným spisovatelem Maksimem Kidrukem absolvujeme další literární setkání, rusky raději nemluvím. Moderátorka Kseňa je pohotová a dva skoro neslučitelné přístupy k literatuře (Maksim ji vnímá jako byznys, ve kterém „se otáčí teprve dva roky“) propojuje s elegancí a umem. I v tomto sále je plno. Později, u bílého nefiltrovaného piva a topinek se sádlem, řešíme krom jazyka i hranici Asie: Kseňa v mírné nadsázce pronese, že začíná už na pravém břehu Dněpru.

Kyjev má své kouzlo nejen kulturní a historické, ale také volnočasové. Druhý den si tady nechám ukázat Hydropark. S dalším Čechem Lubošem v něm doběhneme až k posilovně pod širým nebem. Jsem nadšená nejenom z toho, jak vypadá – modře natřené přístroje jsou sestrojené z železných traverz, konstrukcí, pneumatik, řetězů a bůhvíčeho ještě, ale také ideou: mladí Kyjevané nesedí v hospodě, chodí po večerech posilovat. Přesto se v místní mačistické společnosti dobře necítím.

Kyjevský Hydropark

Kyjevský Hydropark

FOTO: Bára Gregorová

V 15.24 se rozjíždí vlak z Kyjeva do Užhorodu. Ve vagonu je 35 stupňů a naše okýnko nejde otevřít. Kromě mě je tu Olesja, její hyperaktivní čtyřletý synek a přibližně padesátiletý Ivan ze Zakarpatí. Svou českou identitu tentokrát nekryju a přiznávám barvu. Olesja se podivuje nad mým nezvyklým jménem, Ivan zase nad tím, že jsem svobodná, chce mě vzít s sebou do hor, kde se prý ženich určitě najde. Z repráků nad každým oknem se až do noci line ruská popsa a texty typu: „Za tvoju krasivuju ulybku, za tvoji takije něžnyje glazá, poljubil ja těbjá ně na šútku, poljubil i něčego skazať.“ Nemůžu spát. Olesja zvýší hlasitost a v krátké době se už potřetí chystá jíst. Skoro se urazí, když si od ní nechci vzít.

Ráno vysedám v Užhorodu a přebíhám na autobus do Košic. Před nástupem mi chce jeden z místních do batohu přidat dvě vodky. Když mu odvětím, že už vezu koňak, nacpe mi do kapes aspoň cigarety. Za dobrý skutek jiný dobrý skutek. Řidič mě vezme, i když mi do ceny lístku chybí třináct hřiven. Cestou mám reminiscence na jízdu ze Lvova do polské Přemyšle, kdy si ukrajinské ženy oblepovaly holá těla zásobníky do kulometu, jen místo nábojů měly cigarety a dohadovaly se, jestli na celnici zrovna slouží starý známý ďáďa Míša, kterého budou moci uplatit. A na řidiče kamionu, který nás před lety vezl do Turecka a tvrdil, že Asie začíná za Břeclaví. Na slovenských hranicích trpělivě čekám na zbytek cestujících, kterým přechod unijních hranic trvá podstatně déle, než mně s českým pasem. A cigarety majiteli vracím.

Když pokračuju Košičanem ze Slovenska domů, nejde mi kvůli rozbitému mechanismu otevřít okno. Ale i tady jsem připravena na vše.