Válkou zmučené město, které bylo posléze rozdělené zdí a koridory nadzemky, skýtá nevídané množství zrušených industriálních komplexů, vybydlených zákoutí, jizev dějin a míst, na která dosud nevztáhli drápy developeři. A na těchto místech to vždy umělecky vřelo. V šedesátých letech odsud vylétaly první vlaštovky rocku kříženého s domácí vážnou elektronickou hudbou. Tento takzvaný krautrock dal vzniknout slavným Can a Kraftwerk a inspiroval Davida Bowieho k vrcholným albům Low a Heroes. Na začátku osmdesátých let se ze stejných míst díky punkovému impulsu vypotácely mátohy industriální hudby a neue deutsche Welle: Einstürzende Neubauten, Nina Hagen, Nena a jejích 99 Luftballons. Kapkou naplnivší pohár romantických představ o hudební metropoli po okraj byl Wendersův film Nebe nad Berlínem s vystoupeními rockerů Crime & the City Solution a Nicka Cavea. Tahle návštěva z Austrálie se s berlínským milieu doplňovala tak úžasně, že se z toho rock’n’roll vzpamatovává dodnes.

Ale to jsou vzpomínky. Chcete-li zažít Berlín hudebně současný, přibalte si coby průvodce německo-anglickou knihu Echtzeitmusik Berlin (Wolke 2011), kterou právě svépomocí vydala stejnojmenná berlínská scéna. Kromě diskusí a esejů obsahuje i vynikající itinerář současných i zaniklých klubů, barů, squatů a dalších míst, kde se rodila improvizovaná hudba přelomu tisíciletí. Berlín se totiž – vedle Vídně a Tokia – opět stal epicentrem, které vyslalo impuls do celého světa. Aze světa se do města na Sprévě zase jednou stěhují hledačští hudebníci.

Co na seancích echtzeitmusik uslyšíme? Pokud se hudebníci nerozhodnou hrát téměř neslyšně (specialistou je například tubista Robin Hayward) a neovládne-li jejich koncert zvuk stroje na espresso z vedlejšího baru, čeká nás něco, čemu se také říká „neidiomatická improvizace“. Tahle forma improvizované hudby se rozešla se světem jazzu a vydala se mnohem introvertnějším, subtilnějším směrem. Odvíjí se bez sólování a předvádění virtuozity, místo toho její protagonisté předvádějí, jak na své nástroje hrát jinak a především jak se s nimi intimně sžívat. Může se jednat o hráče na elektroniku i dechy, rám klavíru, preparované kytary, bicí, gramofon bez desek, možností je nekonečně.

Důležitá je forma naladění na tok hudby, který v ideálním případě není usměrňován výraznými akty vůle, ale jaksi přirozeně plyne z úst a rukou tvůrců, kteří na pódium přicházejí s čistou hlavou a jejichž primární touhou není předvést krocení instrumentu, ale spíš prodlužované námluvy. Echtzeithudba po posluchači vyžaduje soustředění v každém okamžiku, její záznamy a živá provedení totiž nevytvářejí souhrnný celek, ale nekonečné myriády zvuků, záchvěvů, odmlk i odboček. Jsou-li mysli hráčů vyladěny na společného jmenovatele, tedy nulovou anticipaci, může se z akustických črt a drobnokreseb vyvinout zajímavý dialog, v němž sice nepadají otázky a odpovědi, celek ale neskrblí asociacemi a významy.

Kdo zažil české koncerty Ignaze Schicka, Phosphor, Axela Dörnera, Thomase Lehna či tria No Doctor, tomu není třeba nic vysvětlovat. Cesta do Berlína je pak úžasnou možností jak tyhle hudebníky a ještě mnoho dalších zažít v jejich domovském prostředí. Knihu Echtzeitmusik Berlin si vemte s sebou.