Nad filmovými festivaly v Benátkách a Torontu: Střihy mezi komercí a uměním

Festivalů, které na sebe ve třech zářijových dekádách upozorňují, je ovšem více. Jeden z nejprestižnějších v Evropě se od roku 1953 koná v baskickém San Sebastiánu, k těm méně proslulým, ovšem s ambicí prorazit, patří přehlídky v Reykjavíku či v exotických lokalitách jako gruzínské Batumi nebo kazašské Almaty. Za zmínku stojí i ten nejkurióznější, čtyřdenní festival v hornickém městečku Telluride. Jeho pověst jednoho z posledních útočišť pravých cinefilů způsobila, že se do tohoto zapadlého koutu Colorada vydávají, aniž by znali program. Ten je totiž za napjatého očekávání zveřejňován až těsně před jeho začátkem.

Ideální tandem slibující filmaři nedocenitelnou kombinaci prestiže a obchodního úspěchu tvoří Benátky a Toronto. Takový jackpot, jaký se letos podařil režisérovi komiksového železničního blues Alois Nebel Tomáši Luňákovi, zdobí životopis a může nastartovat kariéru řady tvůrců. Nejstarší filmovou přehlídku na světě odehrávající se na benátském Lidu a největší severoamerický nesoutěžní festival nepojily vždy nejvřelejší vztahy. Po letech hýbání s daty na vzájemný úkor se však situace uklidnila a třídenní kolize už dnes vadí jen některým novinářům, kteří jsou kvůli přeletu do Kanady nuceni rezignovat na projekce, jimiž vrcholí benátský program. Že to jde, potvrdil Michael Fassbender, jenž uvedl torontskou premiéru snímku Steva McQueena Shame (Hanba) zhruba čtyřiadvacet hodin po převzetí ceny za nejlepší mužský herecký výkon za týž film v Benátkách.

Benátky a Toronto, jak oba festivaly zjednodušeně nazývají filmoví profesionálové, jsou ale dosti odlišné akce. Metou prvního z nich byl od samotného vzniku ve třicátých letech minulého století důraz na uměleckou kvalitu představovaných děl. V souvislosti s tím bylo šťastným řešením zvolení uznávaného kritika a zároveň producenta Marca Muellera do čela festivalu, jeho osmiletá kariéra vyvrcholila letošním ročníkem. Po období hledání tváře na přelomu tisíciletí se Muellerovi podařilo obnovit důvěru v Benátky coby místo, kde se prezentují nové trendy filmového vyjadřování a nechybí odvaha ohledávat dosud neznámá teritoria. Vyhrocenou diskusi letos rozvířil mimo jiné nový dokument Rakušana Michaela Glawoggera Whores’ Glory (Sláva děvkám), který se s kamerou doslova „zabydlel“ v Thajsku, Bangladéši a Mexiku, respektive tamních nevěstincích, o nichž podává barvitou zprávu směsí bystrého pozorování a manipulativní inscenace. Kontroverzní snímek získal v rámci paralelní soutěže Orizzonti zvláštní cenu poroty, které předsedal Číňan Jia Zhangke, laureát Zlatého lva a velký Muellerův favorit.

Vize filmu jako uměleckého díla je sice imponující, ovšem nepřitahuje příliš nákupčí stresované dlouhodobě klesajícím zájmem laické veřejnosti o nepodbízivé produkty současné kinematografie. Jejich kroky tak spíše směřují na torontský festival, v jehož programu snáze naleznou tituly s jistým komerčním potenciálem. Tento dravý podnik vznikl před pětatřiceti lety a jako své erbovní tituly předkládá světu divácky vstřícné arthousové filmy. Přesně takový je například nový snímek Michaela Winterbottoma Trishna o atraktivní, leč chudé venkovské dívce, do které se zamiluje syn bohatého hoteliéra. Pohříchu ledabylá adaptace románu Thomase Hardyho Tess z d’Urbervillů se odehrává v současné Indii, jejíž zdůrazněná exotičnost má sloužit jako hlavní komerční devíza. Zápletka ve své době kontroverzního literárního díla je na ploše celovečerního filmu nutně omezena na nezbytné minimum, přičemž zoufale chybí důkladnější psychologické propracování postav.

Že i opačná tendence, tedy přílišné psychologizování, může být motivována snahou o efektnost, dokázaly v Torontu dva očekávané snímky mladých režisérek s mezinárodním renomé. Ve Francii usazená Polka Małgorzata Szumowska představila ve snímku Elles příběh novinářky Anne zpovídající kvůli článku pro lifestylový časopis dvojici studentek přivydělávajících si prostitucí. Rámec společenského problému, jehož mladistvé reprezentantky jsou představeny jako oběti mužské vilnosti, zde ovšem slouží za směrové šipky do duše ženy trpící krizí středního věku, jejíž život líčí Szumowska a její spoluscenáristka Tine Byrckel pomocí zjednodušujících klišé (frackovitý dospívající syn, povrchní manžel, v jehož počítači Anne objeví pornostránky atd.).

Bolestínský dušezpyt nabízí i jiná hrdinka v krizi, třicátnice Margot ve filmu torontské rodačky, herečky a režisérky Sarah Polley Take This Waltz. Margotino spokojené pětileté manželství se sympaťákem Louem jednoho dne nečekaně naruší až pohádkově nepravděpodobné okolnosti náhodného setkání v letadle s pohledným Danielem, z něhož se vyklube talentovaný malíř bydlící naproti Margotinu domu. Krkolomná cesta lemovaná sofistikovanými dialogy vede Margot, podobně jako Anne, k poznání, že samota je nevyhnutelná, byť po boku milované osoby. O oba filmy nabízející „návody k použití“ života v atraktivním balení projevila v Torontu zájem řada distributorů.

Radikální komentář ke vztahu umění a komerce v současné kinematografii nabídl Amir Naderi ve svém snímku Cut (Střih), který byl Muellerem vybrán na zahájení zmíněné sekce Orizzonti na letošním benátském festivalu. Íránský tvůrce žijící v New Yorku jej natočil v Japonsku, zemi, jejíž kinematografické dědictví považuje pro sebe za zásadní. Mladík Shuji, milovník klasického filmu, v něm tráví čas mezi organizováním filmového klubu na terase a zarputilým pochodem tokijskými ulicemi, v nichž jako novodobý evangelista v afektu hlásá smrt současné kinematografii trpící komercializací. Prostřednictvím jednoduché a účinné metafory posílá Naderi Shujiho coby emisara uměleckých tendencí proti obhroublým členům jakuzy (čti chamtivým producentům), kteří platí za možnost uhodit mladíka pěstí do tváře, a umožňují mu tak splatit dluh, který vůči zločinecké organizaci má.

Šance na distribuční uvedení Naderiho víc než dvouhodinového agresivního „výkřiku“ na obranu filmové klasiky jsou malé. Dá se ale předpokládat, že festivaly, které v mnoha zemích včetně České republiky tvoří svébytnou alternativu chudé distribuční nabídky, využijí možnosti vymezit se prostřednictvím snímku Cut vůči finančním tlakům na současný film.