Uprostřed jeviště stojí kruhový nafukovací bazének. Vzhůru do světel reflektorů z něj trčí změť roztančených nohou, za okamžik mávajících rukou. Hudba utichne, a když se akvabely vynoří, rozeznáváme mezi nimi dramatika Drábka, redaktorku Machalickou nebo teatrologa Justa.

Pavel: Úplně miluju to mravenčení v konečcích prstů u nohou, tu závrať při otočkách, když zaplujeme pod hladinu bok po boku.
Kajetán: Když při vynoření takhle dlaní pohladíme vodu a pak jako jeden muž vystřelíme ruku nahoru a zatneme ji v pěst.
Pavel: A vyfoukneme poslední zbytečky nastřádanýho vzduchu.
Filip (mne si zarudlé oči): Představte si dvě pirani, jak plavou proti sobě. A ty dvě pirani mají úplně stejnou sílu, jo? Nachlup stejnou. A vrhnou se na sebe a začnou jedna druhou žrát. Raf raf raf, rvou jedna z druhý maso a polykaj ho. A jelikož jsou na chlup stejně silný, tak se navzájem úplně sežerou. Do mrtě. V tý vodě po nich nezbyde vůbec nic. Ani kůžička.
Edita: Kajetánečku, já jsem spolkla SIM kartu.
Kajetán: Cože?
Edita: Nevolal jsi, zprávičku neposlal. Chtěla jsem se ti pomstít.
Kajetán: To nemá logiku!
Edita: No a? Jestli prahneš po aristotelovský logice, nebuď postavou ve hře u Drábka.
Drábek: Někdy mám trapného žití v divadle po krk, utekl bych a živil se poctivě. Jenomže potom znovu sedím v šatně mezi herečkami, obklopuje mě vůně a šustot jejich spodniček a suknic, chlapi se natírají barvami a já si v tom lebedím jako nějaký poťouchlý Toulouse-Lautrec.
Machalická: Některé hry mají spíš existenciální ladění a týká se to hlavně pánů a jejich problémů s identitou. Teď je jim kolem čtyřicítky. Kolik je na tom autobiografického?
Drábek: Psaní her je autoterapie. V některých mě opravdu snadno najdete – v Akvabelách, Kosmické snídani, Embryu, Mašínech. V mnoha dalších se ale ani nemihnu. Hodně jsem se odkopal v posledním textu, v Jedlících čokolády. To je sice prvotně hra o ženách, ale ten chlapík s devíti psy na vodítku…
Just: Spíše než on je, venčí psi jeho, agresivní smečka je znázorněna vtipnou jevištní zkratkou, štěkotem a nezvládnutelným množstvím prázdných vodítek, zbytek je na hercově a divákově fantazii.
Úryvek z článku z 13. 6. 2011: V divácích Drábkovy hry budí pocit, jako by se ocitl v nějakém absurdním barvotiskovém světě, který je mu přes všechno své šílenství a brutalitu důvěrně známý a blízký.

Napravo od bazénku se znenadání otevře Les (Literární encyklopedie Salonu). Les zašumí písmeny a ta poskládají dramatikovo curriculum vitae: Narozen 18. 6. 1970 v Rychnově nad Kněžnou. Spolu s Darkem Králem založil Studio Hořící žirafy. Působil jako dramaturg Moravského divadla v Olomouci, tamtéž vedl i alternativní scénu Hořící dům. Poté byl režisérem v pražském divadle Minor a od roku 2009 je uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové. Jeho divadelní a rozhlasové hry z let 2003–2011 právě vycházejí v souborném svazku s názvem Aby se Čechům ovary zachvěly (Akropolis 2011).

Obsah (převlečený do maškarního kostýmu za Zachvěvší se ovar si přitiskne k ústům amplion a vykřikuje): Akvabely! Žabikuch! Ještěři! Vykřičené domy! Náměstí Bratří Mašínů! Unisex! Koule! Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen! Chmýří! Jedlíci čokolády!

Na jeviště vejde Milena ve sportovním dresu. Na hrudi má připnuté startovní číslo 312. V ruce třímá železnou kouli. Tvar bazénku v ní vzbudí mylné domnění, že jde o vrhačský kruh. Přitiskne si kouli k bradě, udělá otočku – a uklouzne. Voda z bazénku se vylije, akvabely vyšplouchnou ven. Filip po mokrém jevišti doklouže až na jeho okraj a spadne mezi diváky.

Ministrant kultu sv. Tura: Fuj! Páchne rybinou. Myslel jsem, že uvidím muzikál nebo nějakou povedenou konverzačku!
Alfréd Radok (slavnostním hlasem): Cenu pro nejlepší hru roku 2005 získávají Akvabely!
Milena: Budu vás žalovat! Mohl z toho to být světový rekord a zlatá medaile pro to naše drahé Česko.
Just: (nakloní se mezi diváky) Filipe, kde jsi?
Milena: To je dost, že aspoň jeden z vás ctí olympijské heslo. Přišel, viděl, uplaval.
Machalická: Když už jsme u těch ryb, co bude s žalobou? Potřebuju sólokapra do zítřejšího vydání.
Drábek: Místo soudu se uskuteční wrestlingový zápas v bahně, co zbylo na dně bazénku. Na jedné straně Milena, která se ověsí zlatými šperky a atletickými medailemi. Na druhé straně já se čtyřmi Radoky na šerpě. Pustíme se do sebe a Ota Černý na nás bude stříkat vodu ze sifonu. Milena mi rozbije držku a všichni budou spokojení.
Reslová: Pokud usedneme do hlediště s apriorní nedůvěrou, můžeme tomu leccos vytknout. Ale pustíme-li je k sobě bezprostředně, takové jaké Drábkovy hry jsou, čekají nás tři hodiny smíchu a dojetí. Místy pravda trochu podpásového, ale co taky čekat od divadelníka, který přiznává, že pláče při Poště pro tebe a vůbec se za to nestydí.