Pamatujete se na své první setkání s trpaslíkem?

Jednou se mnou televize chtěla natočit pořad 13. komnata. Ochotně jsem to přislíbil pod podmínkou, že nebudu mluvit o sobě. Na to zase nepřistoupil dramaturg. Ptát se mě na trpaslíky je dost osobní otázka a já jsem přece vychován Camusem: „dokázat nevyzradit svá tajemství“.

To hlavní jste ale prozradil knihou – že je potkáváte. Hned po trpaslících se ve své knize setkáváte i se Sokratem.

Poslední dva nebo tři roky jsem strávil hodně času nad antickou literaturou. Myslím, že jsem přečetl asi tak šedesát nebo sedmdesát knížek a z půlky z nich mám výpisky. Na jednu stranu jsem si říkal, že to je hrozná ztráta času, na druhou jsem cítil něco jako naplňování. Jako když v sobě máte nějaké díry a ty se zaplňují. Antická zkušenost se totiž týká období trvajícího – i s orální tradicí – tisíc nebo dva tisíce let a nejspíš ještě delší dobu. A tato doba je zrcadlena politickým i filosofickým vývojem zhruba šedesáti významných obcí. Sledujete tedy osudy a životní pocity desítek států po dobu mnoha staletí. Neúspěšná obec v té době končila tak, že muži byli zabiti a ženy a děti prodány do otroctví. Anebo byli všichni lidé přemístěni na jiné místo. Takže filosofové – doslova s mečem nad hlavou – uvažovali, jak se vyhnout porobě, tedy jak řídit obec.

Rychle přišli na to, že jenom lidskými silami to není možné, že je zapotřebí nějaká úměrnost, podřízení se božským zákonům, a také že existují přirozené cykly úpadků. Pro Řeky by současné české politické zápolení bylo sice pyšnou extravagancí, ale nejspíš by ho považovali za přírodní sílu. Věděli, že jí podléhají i nejsilnější království, ale také že existují obce, které toto roční politické období dovedou překonat, a to většinou jen silou dobré rady. Český politický zmatek je jen lokálním projevem širšího procesu. Řecký filosof by se snažil porozumět směru tohoto procesu a být u toho, když se karta obrací a z kolapsu se stává regenerace. My totiž podobně jako za Sokrata nevyhnutelně směřujeme do poroby, ale naše otroctví je jiného druhu. Je to nevolnictví peněz a nevíry, ale i to někde skončí a kosmické kolo nevyhnutelnosti se opět natočí novým směrem.

Přiznám se, že z domyšlení takové nevyhnutelnosti mi dobře není.

Člověk je pokračování té přírody, ve které čas od času dochází k velkým vymíráním. Občas spadne meteorit, nebo se odehraje obrovský sopečný výbuch, změní se proudění oceánů anebo mikroorganismy nezvládnou globální biogeochemické cykly prvků – to bylo hlavně dřív, poslední miliardu let jim to docela dobře jde. Po vymírání dojde k nějakému přechodovému období, které charakteristicky trvá kolem pěti miliónů let, a pak se objeví nový, obvykle rozvinutý ekosystém, který nicméně obsahuje významné evoluční mechanismy z minula.

Umím si představit, že tentokrát je tou katastrofou člověk. Součástí tvorby nového ekosystému by mohly být i jeho genetické modifikace. Možná i přírodě se zrychluje čas, a tak člověka „využila“ k urychlení evoluce. Evoluce znamená, že minimálně 99 procent tvorů je odpad, který zanikne.

Mám pocit, že někde u Klementa Alexandrijského je myšlenka, že člověk žije paralelně ve dvou světech. Ten první je hmotný, praktický a víceméně rozumný. Sestává tedy jak z hmoty, tak z myšlení a obsahuje velký kus kultury a skoro celou vědu. Ten druhý je spíš o moudrosti, lásce a kráse. Nějak tu je a prochvívá světem. Trpaslíci patří do prvního světa, o tom druhém toho vím velice málo, protože celkem své bytosti spíš patřím ke štolám, stromům a trpaslíkům.

Václav Cílek

Václav Cílek

FOTO: ČTK

K čemu je podle vás ten druhý svět, když bychom si pro život mohli vystačit s prvním?

On ten první přece bez toho druhého nemůže existovat. Anebo ne dlouho. Ale nemám pocit, že bych hledal nějakou moudrost, ta je pro člověka mého typu v podstatě nedostupná. A i kdybych ji měl – jako že to nejde – co bych si s ní počal? Docela mně stačí, že se motám někde kolem a že mám kdykoliv možnost se vzdálit.

Na Zemi se nám řetězí dílčí průšvihy: havárie ropné plošiny v Mexickém zálivu, poškozená jaderná elektrárna v Japonsku. Na druhé straně výrazné společenské pohyby, naposledy v muslimských zemích, ale i relativně klidná evoluce v podobě vzestupu Číny. Opravdu mohou, jak často zmiňujete, všechny ty jevy souviset?

Myslím si, že začala nějaká nová doba, která se teprve rodí. My jsme schopni vnímat to staré, v čem jsme žili, ale – a to je normální – nemáme oči pro budoucnost. Je to jako v lese, kde vidíme staré, velké stromy, ale chvíli nám trvá, než zaostříme na podrost, na drobné semenáčky skryté někde v listí. Řekl bych, že to, co se děje, má příčinu v nějakém spodním základu společnosti a odtamtud se kopíruje nahoru do všech možných aspektů života. Jako když se něco stalo v rybníku na dně a my vidíme jen kruhy na hladině.

Jaká by mohla být podstata té „spodní“ změny? Možná je základem nějaký sociální cyklus, možná zemským systémem vane jiný kosmický vítr, jiná základní energie a jiná nálada. To by bylo helénské vysvětlení. Ale v reálu se něco děje s klimatem, přibylo lidí, obáváme se nedostatku surovin a potravin a jsme úzce propojeni s centry moci, ale i bezmoci. Tsunami v Japonsku odstaví jadernou elektrárnu, Německo odmítne jádro, v Čechách zdraží energie, další tři procenta domácností nebudou mít na splácení hypoték. Začnou padat ceny většiny nemovitostí, developeři nezaměstnají stavební firmy, stát vybere méně daní… a na začátku byl posun litosférických desek v Žapanu. Tohle nikdy nebylo – mohlo být zle v Pardubicích, ale třeba v Hradci nebo v Kolíně – pokud zrovna netáhli Prušáci – se žilo normálně.

Co s tím mají dělat občané, když jim začíná být čím dál jasnější, že je jejich zvolení zástupci vedou do propastí?

Právě četba antické literatury mě vede k osobnímu přesvědčení, že většina obcí se pýše vůči přírodě a zneužívání moci vůči slabším neubrání. Předpokládám proto několik desetiletí či podle historických analogií jedno až dvě století průběžných, lokálních kolapsů na pokračování. Ty budou mít kombinované příčiny – třeba klimatické změny, nedostatek laciné energie, degradaci půdy či aroganci moci, jež je nahrazována jinou, ještě upadlejší arogancí moci. Modelovou skupinou pro tato pozorování jsou současné muslimské země. Ve zpětném pohledu to pak jednou budeme vnímat jako jedno období určité přestavby společnosti, podobně jako se nám dnes například 19. století již slévá skoro do jednoho celku.

Jenže ona je poměrně velká šance, že se to ve většině západních a mnoha jižních zemích nestane. Kolem nás je hodně kreativních lidí, kteří sledují okolní svět a jsou schopni se rychle propojit se sobě podobnými. Mnoho mladých lidí se strategii, rychlosti a výhodám společného postupu naučilo na počítačových hrách. Jsou v těchto věcech trénovaní profesionálové, ale ještě o tom nevědí. Mají velmi odlišný typ reakcí než třeba současní politici.

Navíc mám pocit, že ve společnosti klesá individualita – nebo spíš individuálnost – a na její místo přichází nová stádnost, ale s poměrně inteligentním designem. Dojde-li k překročení nějakého prahu snesitelnosti, bude se tato propojená stádní společnost velmi rychle a dost účinně organizovat.

Václav Cílek

Václav Cílek

FOTO: ČTK

Míra útlaku – špatně odhadnutelná kombinace útlaku a doby, po jakou trvá – má klíčovou roli. Pět let si můžeme být vědomi jen toho, že se k ní blížíme, až jednou v pondělí ráno ji překročíme a tentýž den odpoledne vypukne dobře organizovaná revoluce, o níž její tvůrci ještě před pár hodinami nevěděli. Trendy a postupy budoucí revoluce jsou již vypracovány a visí někde na internetu, jenže nevíme kde, protože se jako vejce vejci podobají jiným postupům, které však nemohou fungovat. Režimy tak nejsou konfrontovány se spiklenci a tajnými revolučními spolky, ale se silami téměř přírodního charakteru.

Máte z takové budoucnosti obavy, nebo jste spíš jako přírodovědec především zvědavý?

Jsem zvědavý a přitom mám strach. Jedná se o to, aby člověk pro budoucí obavy nezmeškal dnešek, aby ještě dnes neumíral, později na to bude víc času. Příprava je jednak mentální, jednak praktická. Mentální příprava znamená nějakou opatrnost, obezřetnost vůči současným postojům. Je to především potřeba vědomí, že bude zapotřebí se uskrovňovat, ale že i za první republiky lidi žili docela radostně, přestože byli o dost chudší. Myslím, že hodně pomáhá františkánská mentalita, tedy důraz na chudobu a veselí.

Jestli jsem dobře četl knihu Archeus, má také smysl nebýt nafoukaný a být zadobře s trpaslíky, že?

Být nafoukaný znamená být pyšný, ba zpupný, a to vede ke ztrátě kontaktu s realitou a k úpadku moci. Takhle to Řekové – a taky Číňané – vypozorovali. Tedy nebýt zpupný je způsob, jak chránit sám sebe. Být zadobře s trpaslíky, kteří mají tendenci ke hrubému humoru, je prostě běžná opatrnost, ale člověk se na ní učí být zadobře s bohy. Dřív se to opisovalo slovem „bázeň“, ale to neznamenalo „bát se“, spíš respekt k věcem, jež nás přesahují.