Článek
Těším se na avizované perverzní texty tygřích lilií, kleštěnecký zpěv Martyna Jacquese a k tomu kontrastující krásu čistého těla stvořeného k obrazu dneška. Do děje mě vtáhne z opony trčící zadnice, kapela v maskách prasat, jedno prase živé a Pámbů hlásající: „Všichni jste prasata a ten, kdo sedí vedle vás, smrdí, že jo! Je čas stát se člověkem.“
V červnu, kdy se tento příběh odehrává, bylo Here you are human! uváděno v rámci Quadriennale scénografie a divadelního prostoru. A to je třeba zdůraznit – na scéně je opravdu na co se koukat: efektní nasvícení a bílá kulisa Hospodinova kreativního studia s vyříznutými otvory pro těla Adama a Evy a pro další božské rekvizity umocňuje dojem uniformity dnešních lidských stvoření; kapela je celou dobu na jevišti; Bůh je skvělý ve své roli pokrokového stvořitele a sem tam padá z nebe čisté bílé peří, chlupy, vlasy nebo lesklé celofánky… A k tomu všemu hodně odhalených těl různých tvarů.
Upřímně jsem čekala, že si z představení odnesu nějaké rozřešení, nějaké jasné poselství. A zdá se mi, že jsem se nedočkala. Jen pak pár dní přemýšlím o světě, kde na ulicích smrdí feťáci, děvky, opuštění schizofrenici a básníci. The Tiger Lillies o nich píší své texty, ale většina z nás je jen přehlédne a v koupelnách a salónech se dál holíme na všech částech těla a v okolí všech otvorů. Jsme čistí, až přečistí. Čistota a rovnováha v těle je naše životní náplň a cíl. Touha a chuť přiblížit se ideálu nás živí a my živíme drogerii naproti divadlu. Zde jsem člověkem?
Zde jsem člověkem v pražském Divadle Archa...
Jen pomalu mi dochází, že hra nebyla názorem a návodem jak člověkem nejlépe být, ale výsměchem sterilitě moderní fyzické krásy postavené v kulisách zauzlených střev života, v jejichž záhybech zasychá hnus a tlející těla ztracených existencí. Je to taková kramářská píseň o stavu našeho bytí. Here you are! Human! – zamysli se nad tím.
Z Archy jdu s radostí pěšky, je pozdě a všechny spoje už stávkují, doma si odřu chodidla pemzou podle instrukcí z inscenace. Pečuju o své tělo jen tak, aby zvládlo tu špínu, kterou si dobrovolně pouštím do života. Zatím to na přežití stačí.