Jak to teď vypadá na Haiti, kde zrovna pobýváte?

Na Haiti je relativní klid. Samozřejmě je tu cítit napětí podnícené mnoha faktory, ať už dlouhodobou frustrací ze života v provizoriu – stanech a přístřešcích, opakujícími se přírodními katastrofami, jako jsou cyklony a menší zemětřesení, či epidemií cholery, to celé je pak zastřešeno komplikovanou povolební politicko-ekonomickou situací.

Všechny neziskové organizace působící v místě mají s ohledem na výše zmiňované napětí, které se projevuje mimo jiné častějšími projevy násilí, ať už denní střelbou na ulicích, znásilněními, únosy či agresivnějšími demonstracemi, přísnější bezpečnostní pravidla, která se týkají jak pohybu v ulicích, tak pohybu po setmění. Osobně se tady v nebezpečí necítím, ale v noci jsem po slumu zkusit neběhala, abych svůj dojem otestovala, to přiznávám.


SOUTĚŽ
. Pomáháte nám pomáhat, píše se na plakátu, který visí na jevišti v provokativní hře německé dramatičky Ingrid Lausund Benefice aneb Zachraňte svého Afričana. Podobně prázdné slogany pravidelně vylézají z nejednoho PR oddělení českých neziskových organizací. Zkuste se nad podobnými klišé zamyslet i vy a pošlete nám co nejprázdnější a nejkýčovitější slogan, jakým by si humanitární organizace mohla říct o podporu. Ostatně sám podtitul hry Zachraňte svého Afričana by mohl být vhodným příspěvkem do naší soutěže.

Svou odpověď pošlete na e-mailovou adresu salon@pravo.cz do neděle 6. března 2011, uveďte také své jméno a adresu. Ve hře jsou čtyři lístky na představení Benefice (23. března od 19:30 v pražské Komorní Fidlovačce), které věnovala humanitární organizace ADRA. Alternativní výhrou jsou knihy z nakladatelství Argo. Nejlepší slogany otiskneme v Salonu.

Měly by se podle vás neziskové organizace angažovat i v politické oblasti, nebo se omezit jen na humanitární a rozvojové projekty?

Určitě měly. Jen tak mohou ovlivňovat a měnit stávající systém pomoci, který aplikují v praxi. Záleží jen na míře angažovanosti. Některé organizace se přímo soustřeďují na koncepční a strategické ovlivňování, některé spíše na přímou pomoc a k nastaveným koncepcím se přidávají.

Není humanitární a rozvojová pomoc jenom látání děr v systému, který je od základu špatný? Vedle Haiti můžeme uvést třeba příklad Barmy nebo některých afrických režimů.

V rozvojové pomoci se vždy mluví o dvou souběžných tendencích – ta jedna je lokální, jde zezdola a pracuje s lidmi, zatímco ta druhá, teoretičtější, by měla působit svrchu, pracovat přímo s politickými systémy, ovlivňovat lidskoprávní a politickou situaci, jak jsme o tom už mluvili. Samozřejmě, to je dost idealistický koncept vzhledem k národním zájmům a především tlaku nadnárodních korporací.

V případě pomoci zezdola nejde o primární podporu režimu (i když je nemožné se jí zcela vyhnout), ale cílových příjemců, lidí, kteří díky dlouhodobé pomoci, vzdělání, zlepšeným životním podmínkám mohou pomoci nastartovat místní občanskou společnost a sami pak ovlivňovat svou další budoucnost.

Režisér Jan Švankmajer před časem v rozhovoru pro Salon řekl, že i humanitární pomoc se stává kšeftem, že dvě třetiny prostředků určených na pomoc spolkne sama organizace. Co vy na to?

S tím nemůžu souhlasit. Není pravda, že provoz samotné organizace spolkne víc než projekt, všechny organizace mají pravidla, v jejichž rámci se dává na provoz procento z celkové částky, většinou jde maximálně o 25 procent. Na druhé straně představa, že „ušlechtilé“ zájmy se realizují zadarmo, je dávno pryč, rozvojová pomoc je stejně profesionálně obsazené odvětví jako kterékoliv jiné, a proto je třeba zaplatit jak za experty se v něm pohybující, tak za jejich zázemí.

Bavili jsme se o vzniku občanské společnosti v zemích třetího světa. Jak jsme na tom s občanskou společností my v Česku? Konkrétně ve vztahu k neziskovému sektoru.

Lidé se za mediálně přetřásané finanční krize a současného oslabování role státu, které se týká mimo jiné sociálních a zdravotních jistot, soustřeďují daleko víc na vlastní obzor, což se ovšem negativně odráží i v jejich ochotě podporovat projekty neziskových organizací zaměřené na pomoc druhým. Projev občanské angažovanosti se i po tolika letech po „revoluci“ chápe často pejorativně, jako kolektivní, tedy stádní snaha prosadit něco nevýznamného, nebo rezignovaně, jako pokus o změnu nezměnitelného – ačkoliv právě občanské iniciativy a zájem o věci veřejné tvoří základní veřejný diskurs, z něhož vyrůstají politické a ekonomické struktury. U nás to vypadá spíš jako pod obráceným kukátkem – na dveře neschopné a jakoby pevně dané politické reprezentace se dobývají osamocené občanské iniciativy. I proto je naše společnost oproti starým členským zemím Evropské unie uzavřenější, konzervativnější, xenofobnější.