Co je vám blízké na východoevropském punku z 80. let?

Na punku mě fascinuje vztek, špinavost, přímočará energie. A to, jak se v těch písních zrcadlí nahnilá doba, kdy byly složeny.

Původní nápad byl napsat ostrý příběh z konce osmdesátých let z pohledu mladičké české punkerky z maloměsta v Sudetech, které na ni padá. A kde se člověk může buď uchlastat, nebo podřezat. Nebo se přizpůsobit. Tahle holka se nakonec vzepře, protože nemá co ztratit, uteče a vydá se za svými malými velkými sny.

…na koncert Die Toten Hosen.

Šlo o jejich první oficiální vystoupení ve východním bloku. Uskutečnilo se v Plzni, v září 1987 a byla to obrovská událost. Sjeli se tam punkeři z Československa i NDR, aby viděli, jak Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten esenbáci pakují s obušky v rukou do autobusů a jako nežádoucí osoby vyvážejí na hranice se západním Německem.

Jaroslav Rudiš

FOTO: Petr Horník, Právo

Podstatnou část románu vyprávíte z pohledu té mladičké holky z Jeseníku. Možná proto jsem měl z vašeho pojetí punku pocit nedospělosti.

Nancy je frustrovaná, naštvaná, ostrá holka, která může působit i trochu naivně, ale je mladinká a punk je pro ni cesta a únik z té stísněné šedivé doby na konci osmdesátých let.

Text jsem pravidelně konzultoval s Jaromírem 99. Chtěl jsem, aby z příběhu byl skutečně cítit Jeseník té doby, odkud on pochází. To místo má velmi zvláštní energii. Na jedné straně krásná a nedotčená příroda, na druhé straně ty nezhojené jizvy po dějinách, paneláky bezohledně nasázené na místě starých německých domů v centru. Je to hodně syrový, temný a neklidný kraj, kde potkáváte duchy.

Tahle linie je provázána se současností německého čtyřicátníka Oleho, který si prošel podobným mládím…

Je to bývalý punker, co to všechno zažil a hlavně přežil. A může se na to dívat z odstupu. Ten román je o poslední opravdové punkové generaci, o tom, co z ní zbylo, co z těch lidí dneska je. Ale je i o dějinách, o tom, jak se valily přes střední Evropu v druhé polovině minulého století. Všem kytarám a punkerům a čírům navzdory.

Žije dnes ještě něco jako punk? Něco tak hodně mimo mainstream?

Určitě. Hudební průmysl se víceméně zhroutil, a tak spousta kapel tu stojí jen sama za sebe. Komiksový underground je často docela punk. Ale i mimo kulturu je určitě proti čemu se bouřit. Třeba proti zabetonování střední Evropy.

Bylo těžké proniknout do dvacet let starého punkového hnutí?

Hodně jsem rešeršoval jak u nás, tak v Německu. Poslouchal mraky kapel a objevil třeba Wutanfall z Lipska, kteří natočili na kraji osmdesátých let jen dvacet skladeb a odehráli jen čtyři koncerty, ale punk se i díky nim dal v NDR do pohybu. Některé jejich písničky fungují dodnes. I teď, když jdete po Lipsku nebo Halle nebo po okraji východního Berlína, vidíte, jak se hroutí domy, jak se některé baráky maskují lacinými novými fasádami, jak jsou ta města za nimi ale studená a temná. Přesně, jak oni zpívají ve skladbě Leipzig in Trümmern – Lipsko v troskách z roku 1981. Ale to platí i pro některé písně jih -lavské skupiny Hrdinové nové fronty, asi nejlepší české punkové kapely té doby.

Jaroslav Rudiš

FOTO: Petr Horník, Právo

Mezi nejzajímavější momenty románu Konec punku v Helsinkách patří právě ono vylíčení současného německého města, ve kterém žije Ole a kde provozuje svůj bar Helsinky. Město, které se ztrácí ve změti trubek, hroutí se do sebe, otřásá…

Ona se celá střední Evropa tak nějak otřásá a hroutí. V Praze se sype tunel Blanka, pod Lipskem nejsou schopni už několik let dokončit železniční tunel, protože narazili na podzemní vodu a všechno jim plesniví. Zkoušel ho budovat už císař, pak Hitler, kopalo se za NDR a nikdo si s tím neporadil. A nedaří se to ani inženýrům jedenadvacátého století. Ty trubky nad městem, ve kterých hučí voda a umírá město, jak v knize píšu, v Lipsku skutečně ještě před půl rokem strašily. Byla noc, ticho, ale vy jste slyšel to temné a nekonečné hučení.

Města jsou dnes v pohybu, přestavují se, to staré mizí, minulost je někdy dost bezohledně nahrazovaná budoucností a nikdo se moc nikoho neptá. Nová architektura překrývá tu starou, a s tím mizí i paměť.

V německých velkoměstech, ale teď už i v Praze, třeba v Holešovicích, na Smíchově, se proměňují celé čtvrti. Prenzlauer Berg ve východním Berlíně byla v době, kdy jsem tam před devíti lety žil, pořád ještě alternativní, umělecká a divoká část města, ještě z časů NDR. Dneska už nenarazíte na dům s prostřílenou omítkou. Všechny fasády jsou opravené, čisté a sterilní. Ze zahulených barů jsou nekuřácké kavárny, z potravin šik butiky. Tu starou čtvrť jakoby někdo ukradl. Punk je pryč. Původní obyvatelé zmizeli, nájmy rapidně stouply. A nahrnuli se sem lidé, kteří mají peníze a přijde jim cool žít v tom cool městě Berlíně.

Berlín tak zabíjí sám sebe. Má image kreativního města plného umělců s úžasnou svobodomyslnou atmosférou, kde se skvěle žije. A končí to takhle. A pak se najednou na těch nových fasádách objevily fleky od rudé barvy. Tu a tam někdo přestříkal zvonek nebo podpálil auto. Někdo těm novým fasádám a hezkým biolidem vyhlásil malou válku a začal je zneklidňovat. Tohle je hodně zajímavý fenomén. I to jsem se snažil v knize popsat.

Mohou se výbuchy v obchodních domech opakovat jak za časů RAF?

To myslím, že určitě ne. Společenská i politická situace je úplně jiná. RAF šlo skutečně o levicový politický celospolečenský převrat, o teror, při kterém umírali lidé. Věřím, že tady jde v prvé řadě o staré město, které mizí před očima, když si ho naporcují developeři. A samozřejmě taky o vztek a anarchii, možná o punk dneška.

Budujete si teď literární renomé a životní zázemí právě v Německu…

Žiju mezi Lomnicí nad Popelkou, Prahou a Lipskem, mezi venkovem a dvěma zcela odlišnými velkoměsty, takže trochu v pohybu, neklidu a pořád s jedním sbaleným kufrem. A stejně putuju mezi několika projekty. S Jaromírem 99 v Praze právě dokončujeme western pro Dejvické divadlo. S Petrem Pýchou v Lomnici novou rozhlasovou hru pro Český rozhlas, jmenuje se Lidojedi. A s Martinem Beckerem v Lipsku pracujeme na německé rozhlasové hře Kovbojové z paneláku pro WDR v Kolíně nad Rýnem, kde předloni uvedli naši hru Lost in Praha.

Chci si zachovat tuhle česko-německou rozkročenost, protože mě zajímá naše vzájemné „potýkání“ uprostřed Evropy. A když jste jednou nohou v druhé zemi, tak nad tím vším máte nadhled. Nad dějinami, ale třeba i nad českou politikou. Ta působí zpoza Krušných hor legračně a lokálně, taková válka s lopatičkami na pís -kovišti, kdy jeden staví tunel a druhý mu ho zasype, protože si chce postavit svůj.

Jaroslav Rudiš

FOTO: Petr Horník, Právo

Publikujete i v němčině?

Romány budu určitě dál psát česky, ale němčina je velké dobrodružství, takže jsem třeba zkusil napsat pár povídek. Jedna vyšla v antologii na téma Pivo a všechno kolem něho. Napsal jsem takovou vzpomínku na dobu, kdy jsem po východním Německu jezdil jako reklamní agent jednoho českého pivovaru a poznal všechna maloměsta od Rujany po Krušné hory. Ale vždycky ty moje texty musí někdo trošku poněmčit. A tak to i zůstane.

Máte pocit, že by se česká a německá literatura přímo ovlivňovaly?

To je spíše otázka pro literární teoretiky. Současnou německou literaturu – Judithu Hermann, Ingo Schulze nebo Svena Regenera – čtu, ale jaký to má na mě vliv, nedokážu říct.

Můj kamarád a spisovatel Martin Becker je o deset let mladší než já, pochází z malého města na západě Německa a je to stejný čechofil, jako já jsem germanofil. Učí se česky, po Praze chodí poslepu a pořád něco objevuje po antikvariátech. Česká literatura ho fascinuje, líbí se mu ten táhlý smutek spojený s pivem a s ironií, jak říká. Miluje například Otu Pavla, který je v Německu takřka neznámý. Týden teď jezdil s jeho knihami v tašce po Berounce a psal o něm velkou reportáž pro jeden rakouský časopis. V hospodě mi pak pořád něco nadšeně citoval z německého překladu Smrti krásných srnců a objednával na počest Oty Pavla jednu becherovku za druhou a křičel: Ta něha! Ta krása! Ta brutalita!

Zlaté časy si česká literatura v Německu odbyla v šedesátých letech. Hodně známý je Hrabal nebo Kundera. A Hašek samozřejmě. Ale nyní mám pocit, že nakladatelé v Německu či Rakousku začínají znovu mezi českými knihami hledat. Myslím, že je zajímají příběhy, které mají trochu přesah a propojují Čechy se střední Evropou a se světem, utíkají ven z té kotliny, ale zároveň ne úplně, zůstávají i něčím originálně české. Někdy možná tou ironií nebo humorem.

A tak vyšla například Markéta Pilátová a její česko-brazilský román Žluté oči vedou domů. Právě teď se chystá novela O rodičích a dětech Emila Hakla. Hodně pozitivně se psalo o Penězích od Hitlera Radky Denemarkové.

Současné české literáty a literátky si zvete do pravidelného pražského pořadu EKG. Stavíte ho s Igorem Malijevským především na humoru. Není to jediná cesta, jak dělat literaturu „živě“?

I tady sehrálo důležitou roli Německo. Nápad na EKG jsme si s Igorem přivezli z Berlína, kde podobné večírky fungují už řadu let. A u nás nic takového nebylo a my si říkali, že je to škoda. Ze začátku tomu pár lidí hodně nevěřilo. Literatura jako kabaret, jde to vůbec? My se to taky museli naučit dělat. EKG je totiž z velké části improvizace. Máme hosty, máme texty, ale hodně důležité je, co se odehraje mezitím, v těch prázdných místech.

Chceme ukázat, že literatura není něco zaprášeného, že dokáže být živá, současná a komunikativní. Ale nemusí to být zákonitě legrace, naopak, nebojíme se ani vážných témat a textů, i když vedle nich na humor asi vždycky dojde. Stejně tak se ale snažíme jít v dramaturgii napříč generacemi, četli u nás jak úplně začínající básníci, tak i Ivan Klíma, Pavel Kohout nebo Ludvík Vaculík. Tedy ten hlavně zpíval. Ale krásně.

Jaroslav Rudiš
Konec punku v Helsinkách
Labyrint 2010

FOTO: Archív nakladatelství Labyrint