Nejde ale jen o peníze. Velikost nám jednoduše imponuje. Jakákoliv fotografie, zvětšená na formát A2, se stává uměním. Rozvoj reprografické techniky tak vyrábí velké (doslova) fotografy z kdekoho včetně Petera Nagye. V nákupních centrech vidíte mizerné, ale obrovské portréty, makro záběry nebo nesmyslné kompozice, předstírající, že stojí za to se u nich zastavit. Vedení supermarketu tím dostojí své představě o uměleckém zážitku, případně si spolu se svými zákazníky koupí svědomí prodejem veleděl na charitu. A pak že dneska nemáme odpustky.

Jedním z nejpříšernějších žánrů velkoplošné fotografie je reportáž z exotické dovolené. Kdokoli se vrátí z Indie, Afriky nebo Nového Zélandu, cítí povinnost obšťastnit návštěvníky nejbližší etno kavárny zarámovanými výsledky svého souboje s teleobjektivem, kterému se navzdory fotografovi občas povede zaostřit aspoň na něco. Po pražských stěnách dnes visí víc portrétů malebných Evenků, než má ten národ obyvatel.

Abychom ale nesočili jen na fotografy, velikostí nejsou posedlí jen oni. Takový sochař se necítí být sochařem, pokud se aspoň jednou za rok nezúčastní výstavy obřích plastik v ulicích některého velkoměsta. Nelituje nákladů na štafle a vyrobí cokoliv o výšce 4,5 metru, i kdyby mělo jít o zvon do záchodu v měřítku 20:1.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Hudebníky obluzuje ještě úplně jiný druh velikosti. Každá popová, rocková či folková skupina, která prorazí až do playlistu Radiožurnálu, zdá se, musí natočit album se symfonickým orchestrem. Když váš debilní refrén o třech tónech hraje najedou dvě stě smyčců, hned si připadáte v jednom patře s Mozartem.

Pokušení velikosti se prostě nevyhne nikdo. Možná leda literatura. I když megalomanská mnohapatrová knihkupectví, která se bůhvíodkud vynořila v posledních letech, taky o něčem svědčí.