Způsob vyjádření je tu stejně důležitý jako obsah, neboť je v něm obsaženo originální chápání duševních pochodů: myšlenky člověka napadají – na člověka padají – zhruba tak, jako když padají kroupy. Přicházejí odnikud, dopadají přímo do mozkovny debatéra a skrze jeho ústa se posléze i vyjevují. Proto nikdo neřekne: „Pan ten a ten řekl to a to.“ Všichni totiž vědí, že by bylo nemístné přisuzovat autorství myšlenky komukoli z rozmlouvajících myslitelů. Debatéři tu jsou pouze za intelektuální hromosvody: když TO do nich udeří, zazní. A kdyby je chtěl někdo za jejich výroky volat k odpovědnosti, mohou říci: „Já nic, já jenom zním.“

To, co je vcelku pochopitelné, diskutují-li spolu politici, na které tržní ekonomika se svými tajemnými silami a mechanismy působí tak, že jejich hlavní způsobilost spočívá v rezonování, je poněkud fatální mezi běžnou populací, která uvedeným akustickým efektům není vystavena v tak velké míře a je vychována v primitivní víře, že člověk je do značné míry původcem slov, z nichž skládá smysluplné věty, za jejichž vyslovení je podle hesla mlčeti zlato sám odpovědný. Takže například věta: „Zaznělo tady před chvílí, že tě miluju.“ možná vyjadřuje jistý pravdivý stav věcí, nicméně její forma je značně nezvyklá. Nezaujatý posluchač by řekl, že epidemie neosobnosti pomalu přechází v pandemii, pokud by se tímto způsobem mluvilo nejen na stranickém grémiu či v televizním studiu, ale i pod rozkvetlou višní. Bližší pohled ovšem ukáže, že spolu se způsobem vyjadřování se postižená osoba nakazila virem neupřímnosti a zbabělosti. Když polemizuje, nemá rozhodně na mysli pana ministra anebo pana předsedu. Prostě to tady zaznělo. Ano, ale kdo to tedy řekl? Vlastně nikdo. Ústa pana ministra či pana předsedy jsou jen takové koncové výstupy atmosférického vření v televizním studiu či parlamentním výboru. U nadaných osob se pak toto vření přímo přenáší do mozku, tam se zklidní a zchladne, vyjde do světa ústy jakožto artikulované, a to ve svém původním a nezkresleném znění, čímž je komunikováno. A komunikace je přece strašně důležitá. Když spolu politici nekomunikují, rozpadají se vlády a nastávají krize. Proto je třeba, aby to v politickém prostoru stále znělo a znělo.

Dobře ozvučený diskutér ví, co říká, aniž tuší, proč to říká právě takto. Zjevně však tuší, že svoboda projevu je hezká věc, ale netřeba se do ní vrhat po hlavě a bez rozmyslu. Vyslovit nahlas, co si myslím (například o druhém a o jeho názorech), je ve společnosti svobodných lidí ne-li povinnost, tedy slušnost, ale jeden si potom připadá jako nahý. Řešení: tak trochu si stát za svým a tak trochu se ke svému neznat. Prší, co s tím nadělám. Ale upřímně řečeno: prší. Je však třeba být opatrný – věta Říkám, že prší je ale nebezpečně adresná, pokud jde o původce sdělovaného faktu. Mnohem lepší varianta bude Zaznělo tady, že prší. Zní to lépe. Asi jako kus masa, když pleskne o zem.