Obligátní medailon autora mám z krku. Stačí prohnat Billera Googlem a informace zkompilovat. Což je upřímně řečeno pro recenzenta relativně bezbolestná záležitost. Je srpnová noc, sedím u počítače, zapálil jsem si už kdovíkolikáté cigáro, a přesto mě vůbec nic smysluplného nenapadá. Ve dveřích zarachotil klíč. Denisa. „Lásko, kdes byla?“ Bez odpovědi. Ani nerozsvítila, a jen co si v předsíni zula boty, nahrnula se do koupelny. „Já se od odpoledne mořím s knížkou, která je skvostná, a proto bych to rád vystřihnul, jenže jsem zadrhnutej. Doufám, že aspoň ty sis užila.“ Posadil jsem se na okraj vany.

„Šel bys ven?“ zeptala se. Dřív by se nikdy nestyděla čůrat v jeho přítomnosti. Ačkoliv se mu to nezdálo dobré, dal by teď všechno za to, aby ho neposílala za dveře. Zavřel za sebou a šel do obýváku. (povídka Velké zelené vlající listy).

Já se vrátil k počítači. V otázce, kde byla, nebyl ani záblesk žárlivosti, abyste si nemysleli. Denisa totiž většinou mívá potřebu vychrlit na mne hned po příchodu domů, bez ohledu na to, co právě dělám, své zážitky do bizarních podrobností. Naučil jsem se s tím zacházet. V potoce proud vyzvedává ze dna oblázky a ve mně proud jejích slov uvádí do pohybu potopené střepy myšlenek.

U Billera jsem si uvědomil, že je pro povídku optimální rozsah čtyř až pěti stran. Bez nějakých zaumných triků se udrží maximálně soustředěná čtenářská pozornost a i pointa vyznívá přirozeně. Hrůza mě jímá, když při čtení začnu tušit, že se autor rozkračuje na pointu jako hráč baseballu na odpal. Odpustil bych mu, kdyby trefil homerun, ale ono to obyčejně blemcne sotva do vnitřního pole.

Mimoděk v mezičase surfuji po internetu, jestli jsem v Billerově medailonu neopomenul něco zásadního, a koukám, že Obyčejné lásky recenzovala v MF Dnes Alice Horáčková a napsala o nich – mačkám klávesy CTRL + C: Jsou to příběhy odcizení, manipulace, předstírání a zraňová... Denisa mi rukou zastínila monitor. „Umřeš dřív než já?“ „Proč?“ „Chci, abys umřel dřív. Prodám ten domek po tvým otci v Kolíně a pojedu na hodně hodně dlouhou dovolenou do Řecka, možná napořád.“ „Co kdybychom tam jeli, dřív než umřu, a spolu?“ Na to Denisa odsekla: „Nechci.“

Dřív bych si nedovedl představit, že se takovéto dialogy můžou mezi partnery odehrát. Říkat druhému takové věci. Stačí ale žít nějaký čas s nesprávným partnerem a bude vám většina ze sedmadvaceti povídek Obyčejných lásek povědomá. Maxim Biller je spisovatel par excellence a naznačuje, jak má vypadat moderní povídka. Vlastně především naznačuje a subtilně krouží nad tématy, ať už jde o momentku z baru v Bagdádu nebo… – už mě zase nenapadají příhodná slova. Musím myslet na to, co mi řekla Denisa. Představte si, že po tom všem za mnou ještě před chvílí přišla, už převlečená do noční košile. „Pořád něco datluješ do počítače a ani nevím – máš mě vůbec rád?“