„Uživatel tohoto slovníku by se ale neměl nechat odradit žádnými (…) poučkami,“ varuje Milorad Pavič ve svém Chazarském slovníku. „Klidně může přeskočit všechny úvodní poznámky a číst tak, jako by jedl: při čtení pravé oko používat jako vidličku, levé jako nůž a kosti házet za hlavu. I to stačí.“ Chazarský slovník je jedna z nejpůvabnějších her světové literatury – román ve formě slovníku. Jedním z mnoha dalších Pavičových experimentů je knížka mužskéhoženského vyprávění Vnitřní strana větru aneb Román o Héře a Leandrovi, která má dva začátky (a proto i dvě titulní stránky) a končí uprostřed. Číst lze z obou pólů, protože muž a žena jsou pro Paviče stejně zrcadlové obrazy téhož. Text věnovaný této knížce pojímám zároveň jako pozdrav Pavičovu Chazarskému slovníku – proto je tento ohlas Vnitřní strany větru koncipován jako slovník nebo spíš kapesní slovníček. Číst ho lze třeba tak, jak sám Milorad Pavič radí v úvodu.

Čas – jedna z hlavních veličin Pavičova psaní. Ve stejnou chvíli existuje mnoho dob. A každá má vlastní čas, říká k tomu autor (z rozhovoru v Hostu 6/2010; stejně tak i další citace M. P. v následujících heslech). Pavičovy postavy Héra* a Leandr* žijí každý v jiném čase, odděleny třísetletou propastí, proto se nikdy nemůžou setkat. Leandrův* čas je navíc třikrát rychlejší než čas ostatních lidí (proto se taky Leandr* nemůže milovat se ženami – vždycky vyvrcholí ještě dřív, než se své milenky stačí dotknout). Héra* zase žije především ve svých snech, a proto ztrácí přítomný č. na úkor č. budoucího, v němž se sny odehrávají (toto pojetí č. vychází z tzv. gramatiky snů). Není náhoda, že všichni předci Héry* Bukurové zemřeli pět minut po dvanácté. Proč? Protože všichni Bukurové byli minéři a odstřely min načasovávali vždycky na poledne. To se v končinách, kde pracovali, vědělo (…), takže jakmile zatroubili poledne, lidi se šli schovat. Když nic nebouchlo, musel se jít někdo z Bukurů podívat, co se děje. A to byl obvykle jeho konec. Pět minut po dvanácté nakonec zemře i Héra*, i když úplně jinak, než by si její předci minéři představovali…

Héra a Leandr – postavy řecké báje. H. byla kněžka bohyně Afrodité a žila ve věži na pobřeží úžiny Helléspont (dnešní Dardanely). L. žil na druhé straně úžiny, a protože se do H. zamiloval, každou noc za ní plaval přes moře. H. vždycky na věži rozsvítila lampu, aby k ní její milenec ve tmě našel cestu. Tak to dělali celé léto, pak ale přišla zima a s ní ostrý vítr*, který jednoho dne lampu zhasl. L. se zabil o útesy a H. potom v zoufalství skočila z věže. Řada autorů včetně Ovidia nebo Friedricha Schillera vložila do této báje svůj vlastní výklad, své poselství; ale to, co do příběhu H.L. vnesl Milorad Pavič, ještě nikoho nenapadlo.

Fabula rasa – z lat., prázdný příběh, který čeká, až se v něm člověk zabydlí; Pavičův Leandr* se takhle pokoušel zabydlet ve své první dívce Despině. Ovšem sám Milorad Pavič zabydlel spoustu příběhů a vytvořil v nich svůj vlastní, fascinující svět. A vybízí čtenáře, aby sami obydlovali jeho knihy: Jsem přesvědčen, že knihu vytváří čtenář, a právě díky němu začíná kniha existovat.

Klepsydra z řec. (zlodějka vody), vodní hodiny, fungující na principu protikladů. Ve starověkém Řecku měla k. podobu hliněné nádoby s otvorem ve dně, kudy pomalu odtékala voda a odměřovala tak čas (původně používali k. především řečníci při veřejných proslovech a prostitutky ve veřejných domech). Složitější k. sestává ze dvou spojených nádob: když se první nádoba vyprázdní, druhá se naplní; Milorad Pavič označuje Vnitřní stranu větru* za román v podobě k.

Láska – prochází žaludkem: Lásky bývají různé. Jedny nabodneš jen vidličkou, jiné se jedí rukou jako ústřice, některé musíš rozkrájet nožem, jinak je zadusíš, a jsou i tak řiďoučké, že na ně musíš vzít lžíci. A některé se zas češou jako jablko, které utrhl Adam.

Věčnost – požehnání od Boha (dle byzantských mnichů); opakem je čas* pocházející od Ďábla (dle byzantských mnichů). Kde se v.č. protnou, tam je život. Č., který se nemůže protnout s v., je neplodný a v takovém č. existuje jenom smrt. Pavičovi hrdinové Héra*Leandr* žijí v jiných časech a nikdy se nemůžou sejít; místo splynutí je čeká samota a smrt. Jak to, že jsou tedy zároveň věční? Žádný slovník neví všechno…

Vítr – viz Čas*

Vnitřní strana větru – strana, která zůstane suchá, když vítr fouká skrze déšť. Obecně: druhá, na první pohled skrytá polovina celku. Pavičův Leandr* staví strážní věž, ovšem staví ji zevnitř, z vnitřní strany, takže lidé zvenčí nemůžou sledovat jeho práci; jeho konkurent Krasimirič staví svou věž z vnější strany, a celý Bělehrad ho tedy obdivuje jako velkého stavitele. VBělehradě je i budova knihovny, která má jeden zámek z vnější a jeden z vnitřní strany, takže se dá zamknout buď jenom zvenčí, nebo jenom zevnitř. A hlavně se v Pavičově vyprávění setkávají (anebo míjejí) muž a žena, dva protiklady tvořící zároveň jeden obraz v zrcadle: Každý má přece jedno oko mužské a jedno ženské (…); ženská duše může pobývat v mužském těle a naopak, vysvětluje v doslovu knížky Blanka Činátlová.

Vtip – největší kouzlo Pavičova psaní. Tento příruční slovíček, který může na první pohled působit jako heslář převzatý z některé mystické příručky Paula Coelha, ožívá v rukou Milorada Paviče v zábavný a osvěžující karneval slov. V hostinu slov, kde čtenář používá oči jako příbor a kosti hází za hlavu. Vždy jsem se bál, abych čtenáře nenudil, dodává autor. Kdo si přečte první větu, měl by si přečíst i další. A pak, když máte co říct, musíte být trpělivý a vyčkat, protože pokud jste moudřejší než vaše kniha, pak nejste spisovatel.