Cituje zato požehnaně z jiných autorů od antiky po své současné kolegy. Příznačně přitom neopouští prostředí euroamerické civilizace – po nějaké alternativě u Baumana nenajdeme stopu.

Základní Baumanova teze zní: Všichni jsme umělci svého života – vědomě či nevědomě, s radostí či neochotně. Ať se nám to líbí, nebo ne, jsou naše životy uměleckými objekty. A štěstí přirovnává ke svobodě. Obojí představuje cíl, kterého nikdy nedosáhneme absolutně, vždycky uniká dál. Podstatou je směřování, usilování. V konzumní společnosti ovšem nutně v neurotické podobě honby za štěstím.

Mazanost Baumanova výkladu spočívá v relativizaci. Snáší všechny možné příklady, postřehy, definice, ale chrání se uzavřít nějakým návodem: rozhodování, volba cesty je v individualistické společnosti vždycky individuální. Ovšem volba, to je riziko. Smiř se s ním, čtenáři, a dej si pozor! Jak praví citovaný Seneca: „Vždyť zmýlíme-li se v cestě, tím více se od ní uchylujeme, čím usilovněji se po ní pouštíme.“

Baumanovo Umění života tedy není návodem, ale může být inspirací. Třeba k aktivitě: nikdo jiný než vy sami se o vás nepostará. Tuhle neradostnou zvěst podporují sociologické postřehy, především pravděpodobně nevratný trend proměny solidárnosti v solitérnost, soumrak sociálního státu. Bauman se sice drží zpátky v soudech, ale občas zajiskří překvapivým aforismem: Flexibilita je pro něj vykleštěný, a tedy i politicky korektní výraz pro bezpáteřnost. Je to schopnost zapomínat, zbavovat se bez lítosti všeho, co překáží, ničemu a nikomu nesmíme přísahat celoživotní věrnost, běda naivkům…

Jasné slovo Bauman říká k předpovědím o konci ideologie. Před Sarkozyho řadí britskou premiérku Margaret Thatcher jako průkopnici ideologie privatizace ušité na míru konzumní společnosti. I tady se dopouští ostré definice a o této ideologii píše: „Vysmívá se principu společné zodpovědnosti komunity za blaho jejích příslušníků a odsuzuje ho coby recept na oslabující pečovatelský stát a také varuje před péčí o ty druhé, která vede k odpudivé a zavrženíhodné závislosti. (…) Stejně jako jiné i tato ideologie rozděluje lidstvo, (…) společnost konzervuje a maří šance na její renovaci.“ Pozoruhodné čtení v současném Česku s vládními hesly o zneužívání dávek, pojištění, se všemi těmi TOP slovy (jak jim říká Bělohradský).

Individualizovaná společnost kašle stále více na nějakou starost o věci veřejné. Inspirován českým spisovatelem Ivanem Klímou (!) se ale až jako patolog chladný Bauman v závěru svých úvah s obtížně skrývanou hořkostí přece jen dopouští povzdechu nad rostoucí křehkostí mezilidských pout, nad vytrácením odpovědnosti a lásky, která se nebojí závazku.