Patnáct minut. Čtvrthodina. Co to je? Jedna snídaně, polovina intervalu nočních tramvají, desetina toho, co obvykle musíte prolelkovat na úřadě. Vždyť si něčeho tak snadno dosažitelného ani nemůžeme považovat.

Naštěstí jsou tu holky a kluci z našeho veřejného prostoru, kteří se, co jim síly stačí, snaží cenu slávy zvýšit. Jdou na to chytře, lopotí se pro ni hodiny a hodiny a často obětují i vlastní zdraví. Příkladů je spousty. U nás domestikovaná slovenská modelka se pro kousek z koláče slávy nechá zmlátit na dámských záchodcích, majitel německé chobotnice nutí svého mazlíčka každý hrací den fotbalové reprezentace k osudové volbě, dcera české herečky si nechá veřejně nadávat do očí a do krav.

A hned vzápětí se bere telefon, na něj něco vyfotí či nahraje a posílá se to i s příslušným textem nám novinářům. Jak to poezií v próze shrnula Dorota Masłowská ve své Královnině šavli: „Napiš tam, že v těhotenství mé tělo jaterní choleostázou trpělo,“ známá zpěvačka prozradila, „napiš, že to pokaždé svrběním celého těla začalo. Napiš, že čo bolo, to bolo, ale já to všecko pochopila. Dříve jsem špatné vlastnosti měla, ale teď už jsem se jich zbavila. Na koksu závislá jsem byla,“ známá herečka prohlásila, „ale to velká chyba byla a já to všechno pochopila. Na detoxu v nemocnici jsem ve walkmanu hodně polského rocku poslouchala. A to mě na nohy postavilo, to mě zachránilo. Napiš, že na Bemowě 75 metrů nemovitostí mám, napiš, že všechna minulost je ta tam, kdysi jsem cigára bez filtru kouřila, a teď už jen super lajt. Sladké jsem dřív zbožňovala, teď už sladké nezbožňuju. Dříve jsem si kokain píchala, teď mám byt mnohem větší, páč jsem stěny vybourala.“

A my novináři píšeme a píšeme.

Zbyněk Vlasák

Zbyněk Vlasák

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Tak mě napadá... Podle Warhola stačí ke slávě patnáct minut. Klukům, holkám a chobotnicím z našeho veřejného prostoru to trvá hodiny a dny. Třeba opravdu chtějí cenu slávy zvýšit. Ale co když jsou jen hrozně nešikovní?