Ten Turek je poslední pilíř Evropy, záchvěv domova. Na přestupovém letišti v Istanbulu vykládá z letadla kufry. Zavazadla vyjíždějí na pásu a čím větší je někde nálepka Křehké, s tím větší radostí tím Turek třískne do nákladního vozíku. Je nasraný, že musí všechno stihnout sám.

Etiopie je temná. Letět v noci nad Evropou znamená přeskakovat karneval světel, na Africe z výšky žádná světla nejsou. Tma pod letadlem je pustá a prázdná, prázdno vane nad propastí. Zatímco slepci jsou na nekonečno kolem sebe zvyklí, pro vidoucího je letět nad smrtí zvláštní.

Na mezinárodním letišti v Addis Abebě jsou slyšet cvrčci. K letadlu přijíždí stejný pás jako v Istanbulu, s ním pět černých zřízenců a oprýmkovaný vedoucí. Zavazadla se sunou ven a těch šest překotně se snažících lidí nestíhá to, co jeden zpruzený Turek. Pás stojí každých dvacet vteřin. Vítejte v Africe.

FOTO: Pavel Jirát

Etiopané jsou jemní, sympaticky drobnější než většina ostatních Afričanů. Nepůsobí, jako by vás měli na počkání umlátit půlmetrovým penisem.

I taxikář, který mě v šest ráno vezl z letiště do centra města, byl sympatický. Řekl si jen dvakrát tolik, než v informacích pro turisty na internetu uváděli jako maximální přijatelnou cenu. Možná ho obměkčilo, že jsem mu ukázal propisovací tužtičky, které vezu chudým etiopským dětem. „To je od vás velmi pěkné, pane,“ řekl a zkusil mi prodat mapu Addis Abeby. Byla přesně pět let stará, a kdybych si předtím na internetu nepřečetl, že před třemi lety ve městě přejmenovali úplně všechny ulice, tak bych si ji koupil.

Etiopie je hrozná. I královna ze Sáby, která tu vládla, odsud radši utekla za králem Šalamounem. Jeden z jejích vnuků se ale vrátil. Přivezl s sebou Archu úmluvy i s oběma šutráky, na které Bůh Mojížovi orazítkoval obří Desatero. Od té doby šutráky Etiopii chrání. Nikdo zvenku ji neovládne, nepopíše a nepochopí.

Než přiletí mí spolucestující, chodím na procházky po městě. „Dej mi birr! Dej mi birr!“ – křičení na bělocha je tu něco jako sport. I kdyby mělo děcko zlatý náramek, zkusí si vyžebrat bankovku v hodnotě dvou korun. Když se na něj zašklebíte, tak se rozesměje.

Hra je stejně cenná jako peníze. Opravdu chudé děti poznáte snadno, podle očí. Jsou stejně nekonečné a nezaostřené jako zornice novorozeňat. Očím bez výrazu rozdávám výchovné tužtičky. Vždycky se usmějou a za ten úsměv by člověk tančil den na rozpáleném náměstí. Pěkně piš, šikulo! Myslím, že jsem na to vyzrál.

Etiopie je ztracená, přinejmenším na mapách. Rychlost připojení ve městě nestačí ani na mejly, takže s Google Maps se počítat nedá. Papírové mapy země neprodávají nikde. Pouliční knihkupci smutně krčí rameny a nabízejí mi životopis Baracka Obamy, případně Strážnou věž v ruštině. Po dvou dnech ptaní se dostávám k obchůdku s oficiálním názvem Ethiopian Map Authority. Vedou tu nástěnný plakát s Afrikou, školní mapu světa a zemědělský atlas Španělska. Etiopii ne. Novou Addis Abebu taky ne.

První žebravé etiopské dítě, o kterém historie ví, mají poskládané v místním Národním muzeu. Jmenuje se Dikika a je o 3,3 miliónu let starší než my. Je dokonce starší než slavná Lucy, která je tu v muzeu taky. Místní jsou na batole jako na prvního uznaného hominida patřičně pyšní. Když vědci vedle v Keni objevili ještě o něco starší australopitečí kostru, Etiopané ji odmítli vzít na vědomí. Tahle země je sice křesťanská a věří na stvoření, ale svou pozici kolébky evoluce si vzít nedá.

V Etiopii byl kdysi možná ráj. Právě tady prý ležela bájná Země kněze Jana, stát, který sousedil s rajskou zahradou a ve kterém se dalo vyšplouchat ve Fontánách věčného mládí.

Do Etiopie utekl Rimbaud, když našel hranice slov. Rozhodl se začít se smysluplnou živností a zavedl si obchod otroky a kávou.

Všichni běloši, co žijí v Africe, vypadají stejně. Mají stejně sesmažené rysy, vysušené tváře a světlé vlasy. „Těm děckám nic nedávejte,“ říká nám John, co tu pracuje v neziskovce. „Cokoliv dostanou, okamžitě prodají. A to dá důvod jejich rodičům, aby je dál nutili místo školy žebrat.“ Kolega Pavel schovává kartón balónků, které se celý týden před odjezdem učil nafukovat do deseti vteřin. Nevím, co budu dělat se třemi krabicemi tužek.

FOTO: Pavel Jirát

Z Addis Abeby se dá vyjet do tří směrů. Na severu jsou kostely ve tvaru kříže, vydlabané do místní náhorní plošiny, vytesané do skály pod nohama. Etiopie je po Arménii druhá nejstarší křesťanská země na světě. V jednom z těch vydlabaných kostelů, ve městě Aksum, je i Archa úmluvy s Mojžíšovými deskami. Nikdo ji ale nesmí vidět. Kdo to zkusí, umře.

Na východě je Danakilská proláklina, nejnehostinnější místo na zemi. Nepřežije tam ani hmyz či realitní makléř. Krajina bez rostlin, krajina ze soli je psychedelicky krásná, s barvami jako v jiném vesmíru. Když se odsud vrátíte, budete mít super fotky.

No a na jihu Etiopie jsou kmeny. Poslední divoké kmeny v téhle části Afriky – lidé žijící v době kamenné.

Kostely budou, sůl bude, ale kmeny můžou vymřít. Chceme vidět jih.

Etiopie je falešná, dřív se jmenovala Habeš. Bohaté habešské císařství nikdy nikdo nekolonizoval, bytovali tu jen Mussoliniho Italové pár měsíců za druhé světové války. Na svou nezávislost jsou Etiopané pyšní.

Jenže díky ní si Etiopané taky za všechno můžou. Neziskovky, kterými si Západ po celé Africe vykupuje špatné svědomí z kolonizace, tu vlastně nemají co hledat. Samozřejmě tu jsou, vilami s bazény a drahými terénními auty bojují z Addis Abeby s hladem, nemocemi a chudobou.

Letíme na jih. Letiště u města Arba Minch leží několik kilometrů od obydlených míst a přilétá na něj jeden spoj denně. Na letišti čeká mikrobus Toyota, hromadný taxík. Místní dávají řidičovi drobné a nasedají. My a ještě jeden běloch chceme udělat totéž. „Dvacet birrů,“ ukazuje řidič asi pětinásobek toho, co platili ostatní. „Cože?“ zkoušíme smlouvat. „Dvacet birrů,“ usmívá se řidič. Vrtíme hlavou. Řidič startuje. Bez něj se do města nedostaneme. Nevíme kudy. Jiný taxík sem nemá proč přijet až do zítřka do večera. Platíme dvacet birrů na hlavu a vmačkáváme se mezi místní.

Běloch, co s námi přiletěl, se jmenuje Pierro. Je z Milána a místo baťohu má obrovský kufr. Nevadí mu to, nikdy ho nenosí. Vždycky si zavolá nejbližšího desetiletého kluka, dá mu birr a nechá si zavazadlo odtáhnout, kam potřebuje. Domlouváme se, že pojede dál s námi.

V Lonely Planet je napsáno, že jižní Etiopie je jenom pro masochisty. V předražených betonových buňkách pro cestovatele nefunguje nic. Tam, kde mají být záchody suché, jsou mokré, a naopak. Voda neteče, elektřina ve spálených zásuvkách během té hodiny, kdy večer běží, hází jiskry. V noci všude šustí švábi. Ne mrňaví broučci jako ve špinavých ubytovnách na jihovýchodě Evropy. Obří placaté zrůdy, hnědé mince hnusu vrtící se po pokoji. Když jdu v noci na záchod, nevyplácí se zapnout baterku – pohyblivá hnědá pokrývka zdi už se nebojí ani světla. Vylézají i z otvoru, nad nímž sedím.

Ráno si jdu vyfotit, kam jsem se v noci odvážil vyjít. Turista je člověk, který si fotí i díru, do které sere.

Potřebujeme se dostat z Arba Minch. Nikdo tu nemluví anglicky, v boudě s nápisem Tourist Office dřepí tři staří skřeti a nabízejí nám předražený výlet po okolí. Chceme pryč. Na ulici nám při poptávání začne tlumočit mladík ve fotbalovém tričku. Jmenuje se „Nigathu, ale říkejte mi Nick“. Prý nás klidně bude od zítřka provázet dál na jih. Cena je vysoká, ale podle Lonely Planet ještě slušná.

V evropských městech všichni někam chodí, někam chtějí dojít. Tady je normální si venku jen tak lehnout, sednout. Koukat a čekat na sluníčku. Čeká se tu pořád. Proto jsou místní při všech svých nemocech a chudobě tak vyklidnění. Mají napřemýšleno. Nameditováno. Jsme tu jediní, kdo mají potřebu něco vidět, hledat, dělat. Využívat čas. Kdo čas využívá, ten o něj přichází.

Nick se vyplácí už druhý den ráno. Ve čtyři nás budí, motáme se na fotbalový trávník, kterému tu říkají autobusové nádraží. V polotmě stojí pět autobusů narvaných lidmi, mezi nimi přebíhají tlupy dalších. I náš autobus je beznadějně obsazený. Nick nás rve do jiného, přemlouvá řidiče, volá sem další pobíhající lidi z okolí. Venkovní řvou na lidi vevnitř, ti křičí nazpátek a půlka autobusu nakonec vystupuje, aby ji nahradili příchozí z venku. Bus měl jet původně do města Konso, ale pojede do Jinky, kam potřebujeme my.

Autobus staví v několika místních vesnicích. Na rozdíl od betonových kójí pro turisty žijí místní v chýších bez podlah a vybavení. Nevypadá to ani jako dům, ale žádní švábi tam nejsou, vnitřek je vyuzený z ohniště uprostřed. Etiopané na rozdíl od nás vědí, jak se tu má žít.

Bus je přeplněný, na Pierra nezbylo místo k sezení. „Mám peníze, vy dutý lebky, jsem bohatej, pusťte mě sednout!“ Nikdo kromě Nicka tu neumí anglicky, a naštěstí ani italsky, protože po půlhodině mačkání na tyč jdou z Pierra už jen nepřetržité nadávky. Vytahuje peníze, další peníze a další. Místní se baví, pochopili, co běloch chce, ale připadá jim to vtipné. Tři hodiny ho nechají drkotat vstoje a pak ho kdosi pustí na kraj sedačky. Jedeme osm hodin.

Etiopan nevidí rozdíl mezi Italem a Čechem, tak jako my rozeznáváme Číňany od Korejců až když jsme v Číně. A teprve v Etiopii zjistíme, že Etiopanky jsou mnohem krásnější než jiné Afričanky.

V Jince, stejně jako v Arba Minch jsou podél prašných ulic postavené stolní fotbálky a pingpongové stoly. Etiopané jsou jediní lidé, kteří dokážou hrát ping pong na nakloněné rovině.

FOTO: Pavel Jirát

Pierro nepřijel Afriku vidět, přijel ji ojet. Jezdí po světě a sbírá prostitutky. Vypráví nám o všech holkách, které si kdy zaplatil, o Řekyních, o Brazilkách, o Afričankách. Řekyně prý nechtějí anál, Etiopanky nechtějí dělat tohle, ukazuje si rukou do pusy. Nespokojeně vrtí hlavou, ale když jdeme večer jíst do místní špeluňky, dává Nickovi bankovku, aby mu našel společnost.

Etiopské národní jídlo se jmenuje injeira. Je to houbovitá kyselá placka rozplácnutá po talíři, balí se do ní maso, zelenina a cokoliv jiného. Je tenká, šedivá a jistý Američan ji prý omylem použil jako ubrousek.

Prostituce nemá v Etiopii společenské stigma. Je to běžné zaměstnání žen, které ztratily manžela a musejí živit rodinu. Některé prostitutky jsou místní celebrity, za svou práci se nestydí. Všechny ženy mimo Addis Abebu, které potkáte v barech, jsou prostitutky. Vybrat nějakou, která by chtěla jít s Pierrem, ale docela trvá.

Chceme si do injeiry objednat maso, ale nikde ho nemají. Nick nám vysvětluje, že etiopská ortodoxní církev má zrovna padesátidenní půst. Příští tři týdny budeme přežívat na ovoci, míchaných vajíčkách a rýži. Inejiru s rozvařenou zeleninou nemůžeme po třech dnech ani vidět.

Nejmalebnější etiopský kmen jsou Mursiové. Nosí dřevěné meče spolu s kalašnikovy a jejich ženy si do děr v dolním rtu vkládají obří hliněné talíře.

Ještě před deseti lety Mursiové utíkali do buše, už když uslyšeli zvuk auta. Dnes k nim jezdí osm, deset Landcruiserů denně. V každém cestovatelském časopise už byli nejmíň šestkrát. Peníze za fotky jsou pro Mursie hlavní zdroj příjmů. Ve vsi přes den zůstávají jenom ženy, pro větší malebnost ověšené samopaly. Kdo přijede dopoledne, má štěstí, že ještě nejsou opilé. Odpoledne je účinek chlastu koupeného za peníze z fotek nevyzpytatelný.

Podstata turistiky je v tom, že přijedete k někomu do bytu a chováte se tam jako v ZOO. On z vás za to vytáhne peníze jako z bankomatu. Vypadáme tu jako UFO. Všechno je na nás divné, baťůžky, foťáky i sluneční brýle.

Kolik máme dát Mursiům za fotku se dočteme v Lonely Planet. Lonely Planet se v Africe nosí místo Bible. Nic jiného vám v místních chaosu neporadí, je to jediná magická ochrana proti domorodcům. Restaurace, které jsou v Lonely Planet doporučené, mají vždycky narváno. Hotely z Lonely Planet jsou plné, zatímco o ostatních se vůbec nedozvíte.

Kdyby v Etiopii existoval marketing, jeho hlavním cílem by bylo dostat se do příští etiopské Lonely Planet. Jenže tady je marketing každému putna.

Kmen Hammer pořádá každý červen a září slavnost – mladí muži přeskakují živé býky. Před pěti lety přijeli Japonci a přeskakování o týden minuli. Nabídli tedy 20 000 birrů, aby se zopakovalo. Pak přijela BBC se stejným problémem, a dneska už se přeskakuje pravidelně každých čtrnáct dní.

FOTO: Štefan Švec

Běloch se v Etiopii cítí jako škubaná kachna. Permanentně. Každý se tu na nás snaží něco trhnout. Když vystoupíme v malé vsi a chceme se projít kousek do lesa, přiběhnou k nám dva chlápci ve špinavých maskáčích a tvrdí, že jsou oficiální průvodci místního národního parku. Žádný park tu není, chtějí jenom prachy. Celou procházku je posíláme pryč, vydáváme se na rozcestích schválně druhým směrem, křičíme na ně, na konci stejně chtějí peníze „za prohlídku“.

I Nick s námi chce mít co nejmíň práce. Odpovídá vždycky přesně to, co chceme slyšet a s čím bude nebude mít žádné starosti. „Seženeš nám moskytiéru?“ „Tady nejsou moskyti.“ „Tohleto není moskyt?“ „Ne.“ Když cítí, že jsme z jeho turistických výletů naštvaní, snaží se aspoň vymýšlet historky o dětech, které se místním ženám narodily ze styku s paviány, nebo o tom, že se Mursiové navzájem jedí.

Nepoměr cen pro turisty a pro místní bije do očí. Může být jen trojnásobný, ale taky padesátinásobný. Za cokoliv, za džus, za hotelový pokoj, za potraviny. Místní děti žebrají o použité PET lahve, aby je mohly jít naplnit k řece a znovu začít prodávat jako balenou vodu. Na turistech vydělává i vláda, kamkoliv chodí místní zadarmo, vy musíte platit nehorázné vstupné. Když vstupujete do národního parku Bale, potřebujete s sebou podle místních zákonů vyškoleného turistického průvodce, ozbrojeného skauta, koně pro jejich (ne vaše) zavazadla a vodiče tohoto koně.

Etiopané nemají ponětí o tvorbě ceny. Respektive mají své vlastní. Věří, že když je někdo bohatý (bílý), jednoduše by měl platit za tutéž věc víc. Bez jakékoliv přidané hodnoty. Tohle vědomí kazí jakýkoliv živější a pravdivější kontakt s nimi. Štěstí je, že i při těch neuvěřitelně znásobených cenách je tu všechno stejně asi třikrát levnější než u nás.

Pierro už to tady nenávidí: „Ty švábi! Ty černý huby! Nic nefunguje, nikde sprcha, nic! Porco dio!“ Nikomu tu nevěří, stejně jako my. Všichni chceme sprchu s teplou vodou, maso, elektriku. Myslíme ve standardech jako McDonald´s.

Řeka Omo na jižní hranici Etiopie je kalná, žlutá a hnusná. Na břehu proti nám je vesnice kmene Diesenech, kterou by stálo za to vidět. Děcka naproti se v té břečce umývají, nabírají si ji do lahví a pijou ji. S místním převozníkem domlouváme, že nás dostane na druhou stranu. Aby nemusel jet dvakrát, bere nás do malé vydlabané loďky pět. Uprostřed řeky zjišťuje, že to neutáhne, vyskakuje a plave ke břehu. Nejdřív nás to rozhoupe tak, že do vody málem zahučíme i s foťáky, doklady a zavazadly. Pak to vyrovnáme a unáší nás proud.

Loďku musí na druhý břeh dotáhnout děti, které naskákaly do vody a plavou kolem. Na konci návštěvy, během níž platíme místním za každou fotku, se u nás objevuje převozník a chce zaplatit za to, že jsme se sem dostali jeho lodí.

Obracíme zpátky na sever. Nadáváme, že nikde kolem už není ta absolutní nedotčená divokost, abychom si ji mohli vyfotit.

Ve městě Turmi není pouliční osvětlení. Nemají tu rozvod eletřiny. Jen v taverně, kam po pravidelném trhu chodí muži kmene Hammer, vrčí generátor. Místní medové víno je třeba chladit v ledničce. Když už je tu lednička, je i satelitní televize. V hospodě je temno, sedí se tu rameno na rameno, stehno na stehno. Místní mají specifický pot. Vyměňuju si kolu s jedním Hammerem, Pavel kupuje od dalšího kožený pásek plný nábojnic za láhev vína. Hammeři se do města dostanou jednou za půl roku, televizi vůbec nerozumějí. Nebaví je fotbal, reklamy, ani telenovela. Až konečně – na jednom kanálu běží americký wrestling. Obří vycpaní chlapi se navzájem házejí na zem, mlátí nahranými údery, lítají do vzduchu a přerážejí od sebe židle. Teče krev. Hammeři si nás obdivně pohlížejí a nabízejí nám své lahve. Dobré bojovníky máte!

FOTO: Štefan Švec

Pierro není nejhorší turista, kterého jsme tu potkali. Každý běloch se tu nakonec začne chovat trochu jako zástupce nadřazené rasy. Lidi vám to vnutí. To, co umíme my z Východu, ale neumí nikdo. V jednom z v Lonely Planet doporučených hotelů potkáváme skupinku Poláků. Místní číšník je typický Etiopan, nespěchá, nevypadá dvakrát chytře. „Blbec sprostý, donesl mi Sprite místo koly,“ huláká Polka středního věku. „Waiter, here! Come here, ty líná opice! Je toto možné? Pojď sem, ty hovado. No vidíte to? Kola jsem říkala, koka kola, víš, co to je, ty střevo? Věřili byste tomu? Hahaha, to snad neni možný, podívejte se na ně.“ Vydrží celou večeři. Za nic neděkuje. Číšník na ni kašle, nosí ve svém rytmu studené špagety, teplý Sprite, všechno je mu jedno. Ale vidí to. A vidí to všichni kolem, Etiopané, cizinci, všichni. Takhle se chovají hosti.

Dřív jsme cestovali, abychom poznali věci. Dneska jezdíme po světě, abychom mohli doma ukazovat fotky. Cestovatel na pozadí se slony. Cestovatel ve skupince přátelských domorodců.

Foťák je náš nejdůležitější cestovací nástroj. V krabičce skladujeme velbloudy, paviány a členy kmene Mursi. Všechno, co se nám líbí, chceme držet ve vlastnictví. Krása, kterou se nepovede chytit, jako by nebyla.

„Odkud jste?“ ptá se nás každý, kdo umí jenom trochu anglicky. „Z České republiky? Můj nejlepší kamarád je z České republiky,“ zazní pak prakticky univerzálně. „Že jsi z České republiky, tak tě tu provedu po městě, chceš?“ Pro místní jsme snadné peníze, proto se úlisně klaní a nabízejí se za průvodce. V základu jsme pro ně ale hračka. Chtějí s námi mluvit, což je ale přesně to, co my po nich nechceme. Chceme si je vyfotit.

Etiopie je zmatená. Letos slaví rok 2002. Místní kalendář má úplně jiné měsíce a na světová časová pásma se tu nehraje. V 8 večer jsou tu 3 odpoledne. Naštěstí to nezjistíte, protože místní abeceda je moc složitá na luštění.
Habešané mají bohatou literaturu, vlastní eposy, tisíce moudrých pohádek, které tu vysílá zvláštní rozhlasová stanice. Nikdy je neuslyšíme.

Etiopie je smradlavá, přepálená, nefunkční. Na rozdíl od Evropy jsou tu zajímavější spíš ulice, obchody a hřiště než památky. To důležité se neodehrálo před šesti sty lety, odehrává se to teď.

Jsou tu barvy, prodavači, puch, žebráci a děti. Znalci tomuhle chaosu, téhle otevřené ráně říkají charm africano. Chytáme z něj do foťáků, co můžeme, bojujeme tak proti pomíjivosti. Na záznamech myšlenek, fotek a zážitků je postavená kultura mršin. Evropa je hřbitov s obrovskou, pořád přibývající pamětí na Micro SD kartách.

Těm nejkrásnějším místním holkám říká Pierro gazelky. Nemají potřebu se tlačit dopředu a nechat se fotit. To nejkrásnější se nikdy na žádný záznam nevejde. Etiopané si to užívají, my z toho máme depky.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Po dálnici, kterou tu postavili Číňani, jedeme zpátky směr Addis Abeba. Ve městech jezdí páté přes deváté auta, osli, dodávky a motorky se sajdkárou, na první pohled zmatek. Všichni ale jedou opatrně, ohleduplně, a když na cestu vyběhne kůzle, v klidu zastaví, protože vědí, že kůzle musí přežít.

Každé auto tu má na předním okně vylepený obří kříž nebo Panu Marii. Etiopská ortodoxní církev žije.

Jsme zpátky v civilizaci, kousek před Addis Abebou. Nick nás na rozlučku bere do rockového klubu. Tam potkáváme drobnou, osamělou třicetiletou bělošku, jmenuje se Julia a koordinuje dobročinný projekt, který má v Etiopi podporovat úspěšné ženské podnikatelky. Do hodiny se vlní, opřená o Nicka zády, jeho ruce drží na svých prsou. Rozvojová pomoc probíhá mnoha směry zároveň.

Predátorské děti na ulici jsou neústupné. Ty větší se urputně nabízejí za průvodce, případně tvrdí, že potřebujou knížku do školy a jestli jim ji koupíte. Pak se s knihkupcem šábnou. Odrážet parchanty, co s vámi jdou s nataženou rukou několik desítek metrů, je otravné, ale možné. Zkuste ale odmítnout děvčátku, které žádnou ruku nemá.
Zlatá Evropa! Už abychom byli zpátky v pětkrát vyšších, ale fixních cenách! Už abychom zas byli na ulici každému u prdele!

Na konci dovolené utrácíme zbylé peníze. V Addis si dáváme večeře v drahých restauracích, jdeme na masáž. Přemýšlíme o tom dát všechny peníze jednomu žebrákovi, případně zneužívat nejotravnější děti. „Dám ti 20 birrů, když sežereš švába!“ Určitě by to udělaly.

Opravdoví žebráci žebrají i u černých. Malomocná bába má díru místo nosu, pahýly místo končetin, matky drží apatické děti zabalené ve špinavém hadru. Místní vědí, kdy a komu dávat, běloch ne. Poslední den před odletem se jdu po ulici najíst do nočního bistra. Na klandru sedí tři černí teenageři a jeden napřáhne ruku. „Dej mi milión birrů!“ zazubí se.

Etiopská ortodoxní církev žije. Kostely jsou plné i mimo bohoslužby, pořád se v nich někdo modlí, líbá zemi a zpívá. Po stěnách jsou obrázky svatých.
Svatý Tekla Haimanot se sedm let modlil vestoje na jedné noze, až mu ta druhá upadla. Svatý Gebre Manfus Kiddus dal v poušti žíznivému ptáku napít ze svého oka. Svatý Belai Kanibal sežral každého, kdo mu přišel pod ruku, včetně vlastní rodiny. Pak se ale smiloval nad malomocným žebrákem a dal mu napít ze své studny.

Malé propisky táhnu v batohu celou cestu. Poslední noc je vysypu v hotelu na noční stolek. Hladomor jsme nevyfotili, posledních pět let není sezóna. Nejspíš bych musel něco připlatit.