Článek
O psaní povídek: Je to jako rybaření – nahodím háček a čekám, až se chytí jasnější kontura. Třeba povídka Ó Wendy! Ó Amy!, která je o mladé, původem korejské Američance: Šel jsem po jedné newyorské ulici a přede mnou si to cupital americko-korejský pár, přičemž ona působila tak strašně sebejistě a výrazně, že jsem ji nemohl dostat z hlavy. Během několika dalších dnů se mi na papíře zrodil celý její příběh.
V mé knize se často objevují postavy různých etnik, ale myslím, že to tak přímo v USA nikdo vnímat nebude. Američané jsou mnohem víc Američany než bělochy, černochy či Korejci. V národ je sjednocuje tamní kultura, která je tak silná a svůdná. Pro mě je taky barva jejich kůže spíše okrajová charakteristika. I v oné korejské povídce kladu víc důraz na bystrost a ostražitost lidí tohoto etnika.
Aha, chlapeček z Harvardu je šokovanej! Promiň, pořád mně připadáš, jako bys kopal za Břečťanovou ligu. Ale i tak tě miluju. Nepochopíš srandu? Ne že bych ji doopravdy zabila, Dexi. Jenom bych jí to pořádně zavařila. Aby trpěla. Teď už to chápeš, ne? Když jeden dostane sežrat všechno dobrý jenom proto, že byl první, tak co má potom ten druhej dělat? Zkusit, jak by se k lizu dostal taky. To je ono, Dexi. Učíš se. (povídka Ó Wendy! Ó Amy!)
O sdílené izolaci: Moje kamarádka mi po přečtení knihy řekla, že je o způsobech, jakými se lidé zraňují. Já bych k tomu dodal, že je o způsobu života v Americe, jehož stopy ale vidím třeba i tady, v České republice. Já tomu říkám sdílená izolace. Žijeme mezi sebou, spolu, ale navzájem se míjíme. Mé postavy se nevyznají v tom, co si myslí lidé kolem. Často se v tom pletou. A jen někteří se to pokusí alespoň trochu změnit.
A proč spolu nejsme schopni komunikovat? Myslím, že důvodů je několik. Předně rozpad i těch nejmenších společenských struktur, jako je rodina, chybí nám dříve obvyklá spojení. Pak nástup všech těch elektronických zařízení. Najednou spolu raději mluvíme po telefonu, než abychom se viděli osobně, raději se doma díváme na televizi, než abychom šli za lidským kontaktem do divadla. A taky pracujeme mnohem tvrději než ještě před čtvrtstoletím. Máme méně času na prosté vysedávání v kavárnách a naslouchání druhým.
Úplně se nerozešli. Nechala u něj své luxusní tělové mléko No Closure, a kdykoli se jím po koupeli natřel, připadalo mu to, jako by nikdy neodešla. Když se po létech opět setkali, byla samozřejmě jiná. On přestal používat pleťové mléko No Closure, ale začal snít o tom, jak o ní předtím snil, což vedlo k tomu, že se její „nové já“ částečně přetvořilo v její „staré já“. Ne tak dalece, aby si s ní chtěl něco začít, přitom ale až příliš na to, aby na ni mohl zapomenout a posunout se někam dál. Čili v zásadě byl znovu na začátku, jenže starší. (povídka Jsou i jiní lidé)
George Blecher
George Blecher Jsou i jiní lidé
George Blecher Jsou i jiní lidé Přeložil Marek Sečkař.
Host