V improvizovaném bufiku, království boha Radegasta, jsem si dal chleba s tvarůžky. Nad výčepem visela látková hornická vlajka, ta tekutá (zelená s fernetem) v nabídce chyběla. Lidi si brali tvarůžky, pivo i punč, co bodl a hornickou šatnu, kde se odehrávala první část, pěkně provoněl.

Je to zvláštní vidět divadlo v reálných kulisách. Sedíme na lavičkách pod zavěšenými fáračkami – což není v kombinaci se stísněnými prostory a tlumeným světlem právě nejlepší večerní menu pro klaustrofobiky. Tím spíš, když herci představující havíře na tři šťastlivce hornické hadry nešetrně spustí. 3D je proti tomu guvno.

Hlavní konflikt inscenace o zběsilém rubání uhlí v 50. letech byl předeslán už v úvodních replikách Čest práci! – Zdař Bůh! Tím skončilo období spisovné češtiny a nastoupila její nevlastní sestra ostravština. Říkal jsem si, jestli všem jazykovým nuancím rozumí postarší anglicky mluvící pár, který seděl vedle mě, či v publiku rozesetí Pražáci a Pragovky. Ti měli v kakofonii slov jako ščur, babuť a dalších, vesměs vulgárních výrazů oporu v mladém nadšeném budovateli Leopoldu Vrbovi, který přijel z hlavního města na brigádu pomoct socialistickým úderníkům.

Namísto přestávky nás všechny nahnali do jiné budovy, kde měli zdařbuchači sfárat dule. Herci se na čas proměnili v pořadatele, kteří museli usměrňovat rozzářené publikum (zpola divadlem, zpola alkoholem), přičemž někteří návštěvníci a návštěvnice jim jejich novou roli značně ztížili, když intermezzo pojali jako čůr pauzu ( ) či k hození čuriho oblouku ( ).

Pohyb nás čekal i během druhé části, kdy si z nás představení udělalo improvizované otáčivé hlediště. Jelikož ne každý se vešel do první řady, méně šťastní diváci museli stát část představení na židli.

Michal Kliment

Michal Kliment

FOTO: Archív Michala Klimenta

Po posledním fajrontu (zde ekvivalent termínu opona) jsem zamířil opět do bufiku. Žena a muž v řadě přede mnou, kteří zjevně nepocházeli z ostravskokarvinského uhelného revíru, se v hodnocení představení shodli, že v postavách horníků cítili spíše Banik pyczo než skutečné havíře. Chtělo se mi říct: Milí zlatí nečernouhelní, horníci nebyli a nejsou žádní jazykoví puristé, bo jak řyka pravdive ostravske přyslovi, když se na vas vali uhli, krasomluvu moc něuplatnitě. Některá nepříliš spisovná slova k jejich lexikální vrstvě, která je stejně pestrá jako vrstvy rubané pod zemí, prostě patří. A tak mi mnohem odpovídající přišlo hodnocení jednoho z domácích: Kua, to je realisticke jak cyp!