Scénář Ondřeje Štindla je zvláštně plastický, hlavní postava Antonína Rusnáka, vyšetřovatele StB, se zpočátku jeví jen jako nedůležitá figurka. I předem poučený divák ho musí na plátně hledat. Postupně však ovládne celý film, podobně jako postupně ovládl životy obětí své „práce“. Ze zbylých postav udělá pouze okolnosti svého vlastního přerodu a okolností se stane i celá zápletka prvních dvou třetin filmu, která stojí na příběhu vystěhování disidenta Tomáše Sýkory z republiky. Zápletka je to omletá a ani si nezaslouží zásadnější roli. Téhle roviny scénáře je každopádně příjemné si všimnout. Byť celý proces ovládnutí filmového prostoru není plynulý (hezká je až absurdní scéna, kdy si Rusnák s disidentovým přítelem na moment jakoby prohazují role).

Z filmu Pouta.

FOTO: Bontonfilm

Poučné je také pátrat po motivacích hlavní postavy. Ve filmu vyřčená žárlivost, díky níž se měl zaměřit na disidenta Sýkoru (jedna z postav na to reaguje s tím, že žárlivost z Rusnáka dělá menší zrůdu), je vysvětlení moc jednoduché. Selhává i pohled systémově politický, totiž, že Rusnák sám začne pochybovat o mašinérii, jíž je součástí (unavený totalitní systém tady hraje roli ve větších hloubkách). Nehroutí se jeho ideologické kořeny, hroutí se jeho osobnost. Psychologická (lépe možná psychopatická) rovina tady hraje prim a jde proti schématům. Ve scénáři je naznačeno, že estébáci jsou ti, které spolužáci ve škole mlátili, a oni si ze svého komplexu méněcennosti udělali živnost. Rusnák toto klišé sám popírá slovy, že kdyby si na něho v dětství někdo něco zkusil, dal by mu co proto.

Musím reagovat i na častou námitku ke konci filmu. Že vlastně chybí, protože Rusnák se nezastřelí, neutopí, film prostě skončí před finále. Kdepak! Film má konec – Rusnákovi se zhroutil umakartový rodinný život (už předtím se vytrhl z venkovských kořenů), práce, která zjevně byla jeho náplní, i šílená perspektiva nového vztahu. Zbavil se svých pomyslných pout, ale jeho život tím končí. I kdyby se nezastřelil, neutopil, jen by ho odvezli na psychiatrii, nebo prostě zavřeli, jeho příběh nemá pokračování.

Z filmu Pouta.

FOTO: Bontonfilm

Zvláštní je napětí mezi mužskými a ženskými postavami. Muži se brodí svou politikou, prací a ženy jsou za přístavy – pevné body v mlze osmdesátých let. O Rusnákově manželce víme jen tolik, že se kvůli jeho práci vzdala předchozího života a přijala za vlastní panelák a roli ženy v domácnosti. Příznačná je scéna, kdy Rusnák položí zcela automaticky své manželce hlavu do klína. Je to (dočasné) řešení jeho zmatků, instinktivně v ní hledá oporu. Podobně se disidentova manželka smiřuje s neukotveností svého muže nejen v systému, ale i v otcovské a v partnerské roli. A žádá po něm jen věrnost, a když ani té se jí nedostane, hledá řešení, ne z mužskoidealistickyneschopného, ale čistě pragmatického pohledu. A dá se očekávat, že je to řešení pro samotný život nejvýhodnější. Což i sám disident nakonec uznává, byť rozhodnutí chce slabošsky hodit na milenku – jeřábnici Kláru. Jako mužská postava není schopen učinit zásadní krok. Plove, neplave. Právě Klára, která má v Poutech roli jakési čisté morální soudkyně, svou ženskou schopnost být přístavem podtrhuje v samotném závěru, kdy je sama psychicky na dně, a přesto neváhá pomoci kamarádce v krizové situaci.

Poslední poznámka je k jedné ze závěrečných scén: Rusnák se tu setkává s Klárou v jednom bytě a plánuje, že ji svede, zoufale mu to nejde, dojde k protržení všech tajemství, oba vědí, koho mají proti sobě. A v tom přichází i na evropské poměry neuvěřitelný moment. Absolutně netušíte, co se bude dít v příštím okamžiku. Oněch pár minut filmu je, přesto, že obě postavy už znáte, nepředvídatelných, každý pohyb může něco znamenat, ale může být jen pohybem. Ta nejistota je povznášející.

Ke komentáři vybízí řada dalších aspektů filmu. Záměrně jsem vynechal navození dobové atmosféry (třeba pomocí zvuku) či hereckou stránku. Výbušné by mohlo být i srovnání s filmy Životy těch druhých, který je v mých očích jen takovým sympatickým hollywoodským bratrem syrových Pout, byť v širších souvislostech tematizují oba snímky podobnou věc, a s v Berlíně čerstvě oceněnou Kawasakiho růží Jana Hřebejka, která kulhá za Pouty nejmíň o kilometry. Takže jen do toho. Diskutujme.

Tyto postřehy vznikaly v popůlnočních debatách se Štěpánem Kučerou.

Jedna z reakcí se již objevila na webu uměleckokritické skupiny Kulturtrigger.