Tituly jsou pěkná věc. Představte si, že máte řádku knih. Jen tak. A pak máte řádku knih, kterou z obou stran zadržují sošky slona. Nebo opice. Libý pohled. Tak nějak bych vysvětloval rozdíl mezi prostým jménem a jménem s předními i zadními tituly nějakému nechápajícímu Anglosasovi. Čím více titulů, tím lépe je jméno usazeno. Jak diamant do klenotu. Jak brambora do řádku. Vůbec nejdůležitější jsou tituly na domovních zvoncích, poštovních schránkách a taky na parte, pokud je jejich držitel jeden z pozůstalých. Tam se jejich význam (titulů i jejich páníčků) teprve prohlubuje.

Pokud chtějí být otec a matka očekávaných ratolestí opravdu dobrými rodiči, pojistí se do budoucnosti tím, že dají svým dětem jméno, které v sobě titul již obsahuje. Tak třeba Drahuše, Drahomír, Drahomíra, Drahoslav, Ingrid, Inge, Ingeborg, Ingmar. Anebo se stanou rovnou průkopníky a natvrdo si prosadí jména jako Judra nebo Bac. Případně rovnou Akademik. Jmenuji se Novák. Akademik Novák. Akademikem ještě nejsem, ale pracuji na tom.

A teď k tomu jakože podvodnému získávání titulů. Vždyť je to jen taková hra. Testování systému. Pokud je děravý, no tak pak sorry vole. Zkusilo se to ve sféře hospodářské, politické, šoubyznysu. Co přijde po školství a vědě, je téměř jisté. Kanonizace. Obejít papežskou kurii a nechat se prohlásit za privátního svatého. To bude oříšek, ale já svým spoluobčanům věřím, že to nějak zvládnou.