Ve vaší próze je častým motivem stárnutí, plynutí času, náhodná či nečekaná setkání po letech, kdy stejné, byť vráskami pozměněné tváře potkávají jiné lidi…

Otázka času není samozřejmě nijak originální, spíš jde o určitý bilanční prostředek. Kromě toho, staří lidé mi často svým chováním, zevnějškem a hlavně tím, co prožili, připadají mnohem zajímavější než moji vrstevníci nebo lidé mladší. Může to znít poněkud přehlíživě, ale je to tak. Náhodná setkání lidí, kteří si kdysi byli velmi blízcí, a pak ztratili na dlouhou dobu kontakt, skýtají obrovské možnosti srovnávání a zařazování do souvislostí společenských, historických, politických.

Nikdy vás neštvali starší lidé, kteří měli tendence vás z pozice rozumnějšího poučovat? Co přirozený spor mezi rodiči a dětmi?

Znuděný důchodce se sklonem k předávání životního moudra je hrůza, to odcházím. Generační rozpor je něco, co patří k životu, společnost se proměňuje, jde o jev, který běží staletí, a je na něm v podstatě postavený vývoj. Záleží pak na míře tolerance a ochoty připustit, že to mé nemusí být pro každého nutně to nejlepší. Pravda je ovšem taková, že často vidím i případy zcela opačné – jako by se rodiče se svými dětmi doplňovali. Trochu mě to děsí, protože nejsem samozřejmě schopen rozpoznat, nakolik jde o souznění duší a nakolik o rodičovskou drezúru.

Těšíte se na důchod, dobu, až nebude co dělat?

Netěším. Všechno mě bude bolet, v noci nebudu moct spát, v horším případě neudržím moč. A pokud se ze mě stane důchodce se sklonem k poučování mladších, tak mě samozřejmě bude rozčilovat, že si ti spratkové neváží mých mouder.

Dalším silným tématem ve vaší tvorbě je vyrovnávání se s minulostí, ať už osobní nebo veřejné…

Historii znám zprostředkovaně. Ovšem vzhledem k tomu, že se s nedávnými dějinami naše společnost ještě zdaleka nevyrovnala, neměly by být opomíjené. Navíc sledovat osobní vývoj postav právě v souvislosti s dobou je dost dobrodružný sport. Nejde o to vynášet soudy a hodnotit stylem ten obstál a ten ne, spíš je zajímavé sledovat osobnost a její vývoj, vzhledem k ní samotné, k okolí, rodině, společnosti. Je v tom asi obsažený i určitý druh romantiky, právě proto, že historii, kterou jsem prožil velmi povrchně, vnímám ve vleku stereotypů, bez nejistoty těch, kteří mají vlastní zkušenost.

Máte ve svém okolí nějaká nedořešená dramata-traumata, která lákají k literárnímu zpracování?

Zajímaly by mě osudy Němců žijících tady u nás těsně před válkou. Souvisí to s nedořešenou nespravedlností na všech stranách – kdo z nich byli henleinovci, kdo naopak, jejich osudy za války, protože se na ně po Mnichovu vztahovala branná povinnost. Často je zmiňován jejich poválečný odsun, ale zní mi to jako kyselé hrozny – po Mnichovu se podobným způsobem „stěhovali“ ze Sudet Češi. Kdyby válka dopadla jinak, nikdy by se nevrátili. Jde o velké téma, láká mě.

Dialogicky mi vaše texty připomínají Hakla, tematicky Hrabala. Jakými autory se necháváte inspirovat vy sám?

Přihlásit se k inspiraci je dost ošidné. Srovnání s Haklem nebo Hrabalem je samozřejmě lichotivé. Myslím ale, že k němu vybízí hlavně určitý druh obyčejnosti, který možná máme společný. Já většinu svých textů považuji za poměrně nudné. Co na nich lidem může připadat zajímavé je, že si občas mohou říct: „Jo, tohle já znám osobně.“

Zaráží mě, že své texty charakterizujete jako nudné. Znamená to, že život lidí, které popisujete, je nudný?

Nejde o žádná velká dramata. Každý si to své odehraje sám v sobě, navenek si může stříhat nehty nebo vařit oběd. Těžko pak může podobný text vyvolávat neovladatelné chvění, které brání odložit knihu nedočtenou. Takové texty nepíšu. Na druhou stranu, s knížkami je to jako s auty – nejextravagantnější se okoukají nejdřív a občas se vůbec nepovedou. A co se týče nudnosti literárních postav – vzpomínám si například na hlavního hrdinu ze Spolčení hlupců. Zábavnějšího nudného člověka aby čtenář pohledal. Čili nuda neznamená nutně chybu, spousta lidí je prostě takových a mají své kouzlo.