Svým kontaktním stylem subjektivních, ale stejně tak tematických dokumentů, v nichž se sám pouští do boje za spravedlnost, si rychle vydobyl slávu a uznání. Následovaly snímky The Big One (1997) a hlavně Bowling for Columbine (2002) věnovaný americké zálibě ve zbraních v zrcadle tragického střílení na střední škole v Coloradu.

Největší úspěch si však získal svým tažením proti Bushově republikánské administrativě a válce v Iráku ve snímku Fahrenheit 9/11 (2004), který byl oceněn Zlatou palmou v Cannes. V českých kinech se objevil i jeho portrét Ameriky bez všeobecné zdravotní péče Sicko (2007). Na letošním festivalu v Benátkách (2.–12. září) uvedl ostře kritickou bilanci 70 let amerického kapitalistického systému O kapitalismu s láskou (Capitalism: A Love Story, 2009), film se bude na konci října promítat také na dokumentárním festivalu v Jihlavě.

Následující text je redakčně upraveným přepisem besedy, kterou Michael Moore vedl s novináři na benátském Lidu.

Jak vznikl námět filmu O kapitalismu s láskou?

Napadlo mě to ještě půl roku předtím, než se spustila lavina ekonomické krize a začalo se vůbec mluvit o kolapsu trhu s hypotékami či toxickými bankovními úvěry. Měl jsem v plánu natočit film o světě, který byl postaven jako domeček z karet. O tom, jak se navzájem obelháváme, že všechno je pořádku a že kapitalismus je tím nejlepším řešením našeho světa, ačkoliv ve skutečnosti jedno procento lidí nashromáždilo tolik majetku jako ostatních pětadevadesát. Nemůžeme se přeci divit tomu, že nikdo už nekupoval naše auta a další výrobky, pokud polovina obyvatel Spojených států žije v chudobě a střední třídě jsme sebrali její dobré platy. Takový systém musel zákonitě zkolabovat. Samozřejmě to, co se následně stalo loňského podzimu, dodalo námětu na naléhavosti.

Tušil jste dopředu, k jak velkému kolapsu dojde?

Řekl bych, že se to tušit dalo, kdyby ti, kteří mají nějaké slovo, nedělali jako že nic – a to už v době, kdy rostla nezaměstnanost v Kalifornii či v Michiganu. Poté přišlo 15. září a všichni experti zůstali stát jako opaření v šoku, co se to kolem děje. Z toho lze usuzovat, že buď máme co dělat s mimořádně talentovanými herci, anebo s naprostými idioty.

Ve skutečnosti současný ekonomický úpadek začal před třiceti lety za éry Ronalda Reagana s nástupem Friedmanova monetarismu. A těch osm let Bushova šílenství nás srazilo úplně na kolena. Oficiálně se udává nezaměstnanost ve výši 9,7 procenta, ale věřil bych tomu, že skutečná bude i dvojnásobná. V Michiganu – odkud jsem – je na dvaceti procentech.

Z filmu O kapitalismu s láskou

Z filmu O kapitalismu s láskou

FOTO: 66. Monstra Internazionale d´Arte Cinematografica

Jaká je ta vaše láska ke kapitalismu, jak zní v názvu?

Záleží, co si představujete pod pojmem „love story“. V Americe žijeme už sedmdesát let naše manželství s kapitalismem a byly doby, kdy to bylo krásné.

Když můj otec pracoval ve fabrice General Motors ve Flintu, byl jsem do kapitalismu jako dítě zamilovaný. Zdálo se, že není nic lepšího. Střední třída si žila docela luxusně, lidi platili vysoké daně, ale většina měla z blahobytu stále prospěch. Kam to přivedla Reaganova vláda snižováním daní a deregulací ekonomiky, jsem ukázal v prvním filmu Roger a já. Vedení automobilky se přes noc rozhodlo zavřít závod ve Flintu a přestěhovat ho za levnější pracovní silou do Mexika. Načež celé město ze dne na den zkrachovalo, protože jeho obyvatelé byli na práci u General Motors zcela závislí, někteří zde pracovali i dvacet třicet let. A najednou přišli o všechno, i jejich domy ztratily na hodnotě.

Jak byste dnešní kapitalismus charakterizoval?

Žijeme v systému, který je zcela nespravedlivý a neférový. Je založen na chamtivosti a zcela popírá základy demokracie i etického chování. Výsledek se měří Dow Jonesovým indexem – nikoliv životní úrovní obyvatel. Jsme v rukou hráčů na Wall Streetu, co hazardují s našimi osudy a penězi jako v kasinu a soustavně nám lžou, jak skvělý je svět kolem nás. Přitom tisíce přicházejí o práci, a to všechno jen proto, aby někdo měl ještě víc peněz. A my sami jsme jim to ještě posvětili a považujeme to dokonce za správné. Je to skandální. Musíme co nejdříve zastavit ty, kteří přivedli naši zemi na buben a jsou schopni nakonec zničit i celou planetu.

Není tohle trochu spiklenecká teorie? Koho vlastně viníte?

Lidi z Wall Streetu, zaměstnance v americké administrativě, vedení nadnárodních korporací. Jdu po nich, po všech! Stejně tak vyčítám americké veřejnosti nezájem o vlastní věci, neboť my všichni jsme tohle dopustili. Kolem Wall Streetu by měli natáhnout policejní pásku, přímo za bílého dne se tam odehrávají zločiny. Jen začala krize, šup, už nás pumpli o 700 miliard dolarů.

Co jste říkal na zvolení Barracka Obamy?

Jedním z nejsilnějších zážitků mého života byla chvíle, když Obama vytáhl proti vedení General Motors a přiměl je k rezignaci. Léta jsme do nich cpali peníze jako do kanálů, ale nic to nepomáhalo. Seděli tam stále stejní lidé. S největší chutí bych poslal celý ten koncern k čertu, ale ne za cenu ztráty vybudované infrastruktury, pracovních míst. Nejsem ekonom, ale je jasné, že to chce přivést schopnější vedení, které by zavedlo výrobu lepších, bezpečnějších a spolehlivějších aut, jak to dělají Evropané nebo Japonci. Nesmíme podporovat stavbu, která je shnilá od základů.

Jakou si myslíte, že má nová hlava státu naději něco skutečně změnit?

Když jsem uváděl Fahrenheit 9/11 na festivalu v Cannes, byl jsem doma ve velké menšině. Smáli se mi, nevěřili, že má smysl něco dělat, snažit se mluvit na veřejnosti. A vidíte, 4. listopadu roku 2008 zvolila většina národa někoho, kdo má názory blízké těm mým. Vždyť Obama říká, že zdravé lidské společenství by mělo své bohatství sdílet ku prospěchu všech, nejenom jednoho procenta vyvolených. Vyzývá lidi, aby se narovnali, žádali dodržování základní morálky a byli více odpovědni za svou demokracii. Jen nevím, jestli dokáže své plány zrealizovat přes odpor bezpáteřního demokratického kongresu.

Nechci se mýlit, ale připadá mi, že s podobným elánem mluvil prezident Roosevelt, když navrhoval ambiciózní program Nového údělu. Tehdy za ním měla přijít jedna žena, která si stěžovala, že nemáme podporu v nezaměstnanosti. A on prohlásil: Vy sami mi musíte nejdříve umožnit, abych mohl něco změnit.

Jako jsme my potřebovali Obamu, abychom si zvolili slušného člověka, tak on teď bude potřebovat nás, abychom mu umožnili leccos dobrého prosadit.

Z filmu O kapitalismu s láskou

Z filmu O kapitalismu s láskou

FOTO: 66. Monstra Internazionale d´Arte Cinematografica

Není ale hlavním problémem dnešní Ameriky neúměrné zadlužení země? Minulé generace věřily, že kapitalismus znamená půjčit si a žít v blahobytu, který se zaplatí v budoucnosti. A to už dnes neplatí.

Všechny dřívější generace byly schopny svůj dluh splatit. Dnes bohužel narostl do závratné výše.
Našimi dvěma hlavními problémy je ale něco jiného. Je skandální, že sedm miliónů Američanů si nemůže dovolit základní zdravotní péči, protože na to nemá. A každých sedm a půl vteřiny je jedna americká rodina vyhozena z domova, protože nedokázala splácet hypotéku, ačkoliv její dům pak zůstává prázdný a chátrá.

Může něco zachránit tisk? Média?

Ocitli jsme se v situaci, kdy se zdá, že tištěná média po asi čtyři sta letech nebo kolika končí. Může se snadno stát, že příští rok zaniknou v Americe všechny deníky. Dopustili jsme, aby kapitalismus zničil tisk, ačkoliv ten by neměl být provozován jako v první řadě výdělečná činnost.

Pokud vydáváte noviny kvůli příjmu s inzerce, bude na první místě vždy inzerent a nikoliv čtenář či osud demokracie. Taková média přicházejí o své poslání a nezávislost. Navíc se přestanou dát číst. Asi je pozdě na nápravu, snad aby něco nového vzniklo, musí to staré skončit. Slyšel jsem, že třeba ve Švédsku je vysoký poměr prodaných novin na počet obyvatel, zřejmě v Evropě nejsou vydavatelé tolik závislí na inzerci a mohou provozovat kvalitnější novinařinu.

Lze říct, že od roku 1940 do současnosti stály americké noviny ve čtrnácti případech ze sedmnácti při volbách na straně republikánů, ačkoliv právě tahle strana má na svědomí úpadek vzdělání, nárůst negramotnosti mezi Američany a tedy i nárůst počtu lidí, kteří už nečtou jejich noviny. A tak je ve Státech možné, že šedesát procent lidí nenajde na mapě Izrael a že deset procent ani neví, kde je Irák. Na tom by měli udělat test vojenské způsobilosti: pokud vaši občané netuší, kde se nachází země, na kterou hodláte zaútočit, nechte flinty doma. To je smutná zpráva o zemi, kde média nedělají svou práci, školní systém je zanedbaný a veřejnosti vládne lhostejnost.

Vraťme se k vašemu filmu. Jak si vysvětlujete, že v té nejvíce kapitalistické firmě na světě – v Hollywoodu vám dovolí natáčet filmy, v nichž radikálně kritizujete celý systém?

Ten zázrak se jmenuje Paramount Vantage. Ano, miluju vás, kluci! Věřte, anebo nevěřte, ale já jsem jeden z mála, pokud ne jediný filmař v Americe, jehož všechny snímky byly výdělečné – a většinou poměrně hodně. Sicko přineslo na tržbách jen v USA padesát miliónů dolarů, Fahrenheit 9/11 celosvětové možná až půl miliardy. Ale v tom vašem dotazu je schovaná ještě druhá otázka: Co by pan Moore měl udělat s takovým balíkem peněz? Pomoct ekonomice postavit ji na nohy? (smích)

Řekněme tedy, že studio dává peníze chlapíkovi, který ho vším, co dělá, akorát kritizuje – a to proto, že z toho mají pořádný ryto. Jak vidíte, dnešní systém vydělává i na vlastní kritice. Hollywood ale není ideologický, jedinou jeho ideologií zůstávají peníze. Navíc tamní lidé patří k těm osvícenějším, například rozumějí nutnosti zavést všeobecnou zdravotní péči a stavěli se proti irácké válce. Někdy si však říkám, že bych měl natočit takový film, který by nikomu nepřinesl ani niklák.

A tak zatím šetřím a věřím, že se už brzy postavím na vlastní nohy a budu si produkovat filmy sám. O kapitalismu s láskou byl doufejme mým posledním, který jsem natočil ještě za cizí peníze.

Režisér Michael Moore se svou ženou Kathleen Glynnovou

Režisér Michael Moore se svou ženou Kathleen Glynnovou

FOTO: ČTK/AP

Jaký máte vztah ke svým divákům? V co vlastně u nich doufáte?

Vždycky si říkám, že bych nechtěl, aby lidi, co vyjdou ze sálu po skončení mého filmu, si dali spokojeně jedno pivo a řekli si, že se dobře bavili. Snažím se jimi pohnout, omráčit je, aby viděli něco, co nikdy předtím. Aby se smáli, ale aby měli chuť jít a něco dělat.

Co by si měli říct po vašem posledním filmu?

Nechci jim říkat, co by si měli myslet. Snažil jsem se ukázat situaci lidí, na nichž mi záleží, co přišli o všechno, mají zruinovaný život a cítí, že to nebylo fér. Žádají nějakou základní spravedlnost a solidaritu druhých.

Nepřemýšlel jste někdy o tom, že byste přestoupil z filmu do politiky?

Považuji se v prvé řadě za filmaře, který vypráví silné příběhy. Svou politickou kariéru jsem si odbyl na škole, kde jsem seděl ve studentské radě. Děkuji, stačilo. Nakonec já ani nevěřím, že by nějaká podstatná změna společnosti mohla vzejít ze současného systému politických stran. Na to se ti, co tam sedí, až příliš bojí o křesla.

Věděl jste, že se za rozhovor s vámi na festivalu v Benátkách platí až dva tisíce euro? Sales agent to účtuje distributorovi, který pak může nominovat novináře? Anebo v opačném případě dokonce nabídnout médiím, že si to musí zaplatit sami, jestli stojí o rozhovor?

To je snad vtip, ne? To myslíte vážně? Anebo si ze mě děláte legraci?

Takhle to v případě těch nejžádanějších hvězd funguje. Co na to říkáte?

To je šílené... Ale co si o tom myslím? Nevím. Zaskočil jste mě. Omráčil. Co na to říct? Odpovím vám za tisíc devět set devadesát devět eur (smích).

Ale vážně, že jestli bude nějaký distributor požadovat po novináři peníze za rozhovor se mnou, už nebude distribuovat žádný můj film.