Náboženství se tak vnucuje evropským národům jako tradice, jejíž popření by ohrozilo jejich národní identitu. Tak musíme rozumět větám kardinála Bertoneho proneseným v Praze: …jednotlivé evropské země mají vlastní identitu. EU jim předepíše svá práva či pohledy na věc a ty nemusí zapadat do jejich tradice a historie… Kdyby EU uznala třeba homosexuální dvojice za rovné manželství, šla by proti vlastní historii. A bylo by namístě se proti tomu ohradit. Církev v tom chce státy podpořit.

Represivní potenciál těchto vět je zřejmý. Často je správné jít proti vlastní historii, vede nás k tomu náš rozum i svědomí. Nešel snad Masaryk proti antisemitské tradici v českém národě a také proti „historii vlastního národa“, když usiloval o založení Československa – zcela netradičního státu?

Z hlediska Ratzingerova obratu k tradici je sekularizace pojata jen jako ztráta náboženství, a tím i identity. Jako nihilismus, který ohrožuje budoucnost Evropy. Zdrojem identity nás moderních Evropanů je ale také kritická kultura, osvícenská kritika všech náboženství, která tradice boří jako nerozumnou minulost a považuje za legitimní jen to, co lze obhájit v argumentujícím dialogu se svobodnými lidmi.

Na druhém vatikánském koncilu (1962–65) se církev otevřela, pokusila se vyrovnat s moderní společností, postavila živé společenství věřících nad církevní hierarchii, prolomila ochranné kordony kolem klíčových slov křesťanství. Program papeže Ratzingera je opačný: ukončit kritickou sebereflexi křesťanství a ochranné kordony kolem křesťanských pravd obnovit.

Čestně o Bohu

Ve filmu Velký sen, v němž režisér Michele Placido hledá smysl šedesátých let, je jedna scéna, od níž chci svou úvahu začít. Rodina je shromážděna při křtu, kněz předříkává formuli Vzdávám se Satana a všichni přítomní to opakují, nikdo ta slova nevnímá jinak než jako součást staré tradice, o jejímž smyslu se nesluší pochybovat. Ale dospívající syn to překvapivě odmítne, je ochoten říci Vzdávám se zla, ale ne Satana, to by nemohl říci čestně, připadá mu komické říkat takové věci. Otec ho za to udeří do tváře, syn se ale stydí spíše za něj než za sebe. V příběhu, který film vypráví, se nakonec stane spisovatelem.

Ten mladík vyjádřil „ducha“ šedesátých let a také „ducha“ druhého vatikánského koncilu. Jádrem šedesátých let byla vůle mluvit čestně o tom, v co věříme, nejen o Bohu, ale i o demokracii, socialismu, kapitalismu, rodině, škole nebo umění. Lze ale věřit čestně v socialismus bez občanských práv, svobody slova a nezávislých soudů nebo ve free society, když napalmové bomby padají na vietnamské vesnice a ve jménu demokracie západní vlády podporují kruté diktatury všude po světě?

Výraz „čestně o Bohu“ jsem si vypůjčil z názvu proslulé knihy Johna A. T. Robinsona, anglikánského teologa a biskupa z dělnického předměstí Londýna, z roku 1963, která vyvolala pobouření obránců tradic a nadšení kritických křesťanů. Česky vyšla až v roce 1969, kdy už se chýlila ke svému násilnému konci slavná epocha dialogu s křesťanstvím, jejímž protagonistou u nás byl především Milan Machovec, ale také Vítězslav Gardavský, jehož kniha Bůh není zcela mrtev vyšla v roce 1970 a dostalo se jí celosvětové pozornosti.

Církev nabízí „křesťanskou tradici“ jako nejpevnější oporu identity Evropy a odměnou za to chce privilegované postavení

Robinson odmítá tradiční náboženství ne jako ateista, jeho obrazoborectví chce jít ve stopách obrazoborectví Ježíšova. Nebyl snad Ježíš ateistou ve vztahu k římské tradici a kritikem tradice židovské? Mrtev tedy není Bůh, ale tradiční představy o něm, hluboce propojené se státní mocí a třídním status quo.

Vůle křesťanů mluvit čestně o Bohu byla nakažlivá, i reformní komunisté chtěli mluvit čestně o své víře, nemohli se ztotožnit s monopolem stranické moci ve státě. Vzbouřená mládež na Západě a komunističtí spisovatelé či intelektuálové na Východě nechtěli opustit svou víru, jen to, v co už nemohli „věřit čestně“.

Ateismus je pravdivější než nečestná víra.

Ctnosti sekularizovaného člověka

Protestantští teologové jako Bonhoeffer, Tillich, Bultman nebo Cox (v Česku filosof a teolog O. A. Funda) prolomili pojetí sekularizace jako úpadku a pojali ji naopak jako „dobu dospění lidstva“.

V sekularizované společnosti člověk už nemůže přijmout některé náboženské pravdy bez odporu svědomí ve smyslu Husova: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí. Ano, maje rozum, který užívám nyní, ve věku elektřiny a páry, nukleární bomby, biotechnologií, kritické analýzy Bible, svitků od Mrtvého moře, psychoanalýzy a sociologie.

Nepřekonatelná je ve své dramatičnosti Bonhoefferova obrana cti sekularizovaného člověka. Vypracovává ji v dopisech z nacistického vězení, z něhož může vyjít už jen na popraviště, a měl by tedy mít potřebu „duchovní útěchy“. Odmítá ale útěchu náboženskou, která je v rozporu se svědomím a rozumem sekularizovaného člověka. Bonhoeffer chce křesťanství oddělit od náboženství, náboženství je v jeho očích jen tradice, která se rodí z potřeby útěchy před konečností lidské existence, tu před-sekularizovaní lidé nejsou schopni unést: specialisté na náboženství popíší bídu smrtelné existence člověka a pak mu, zastrašenému, nabídnou východisko – skok do víry ve všemocného Boha, kterého si může přivolávat na pomoc proti všem nepřátelům a všem úzkostem. Sekularizovaný člověk ale neustoupí před specialisty na náboženskou útěchu, odpoví jim: Ano, vím, jsem smrtelný, třtina větrem zmítaná, ale přijímám takový úděl za svůj, nechci z něj uniknout. Chci být křesťanem, ale užívaje „rozum, který nyní mám“.

Sekularizovaný člověk už nemůže „věřit čestně“ tomu, co je v křesťanství jen náboženskou tradicí. Vítězslav Gardavský to řekl složitěji: Něco podstatného se změnilo. Člověk už není ochoten přijímat s prostinkou důvěřivostí zjevené pravdy jako to, co má určovat normu jeho života i života společnosti. Naopak: začíná ji pociťovat ne jako Zákon vepsaný Stvořitelem… do řádu přirozenosti, ale jako něco, co je této přirozenosti nevlastní, cizí. A vystupuje… proti společenským silám, které si osobují právo řídit jeho… život… příkazy odvozenými z této cizí zákonitosti.

Služka tradice

V homilii ke kardinálům při mši před papežskou volbou Josef Ratzinger varoval před „diktaturou relativismu, která neuznává nic za definitivní a ponechává jako jediné měřítko pouze vlastní Já a vlastní chutě“. Relativismus ale není „přijetí vlastní chutě za jediné měřítko“. Naopak! Relativisty z nás dělá „rozum, který nyní máme“, naše vědomosti o člověku a přírodě; a také stále intenzivnější komunikace, která nás nutí uznat, že všechny lidské tradice na Zemi jsou historicky omezené. O sekularizované společnosti platí, co Kundera řekl o románu: Nikdo tu nemá nárok na pravdu, jen na porozumění. Ano, modernost relativizuje křesťanské pravdy, ale ne proto, že jsme zradili „objektivní řád stvoření“, ale proto, že těm pravdám nyní rozumíme historicky, psychologicky a sociologicky. Takové porozumění v nás pak probouzí svědomí a empatii, které naopak náboženský dogmatismus dusí; relativizace osvobozuje člověka, ale pak ho znovu svazuje, i když „svobodně zvolenými“ pouty. Naopak nevědomost dělá z lidí fundamentalisty vlastního Já!

Papež Ratzinger cituje souhlasně byzantského císaře Manuela II., podle něhož „kdo chce někoho přivést k víře, potřebuje výmluvnost a správné uvažování, nikoli násilí a hrozby“. Redukce evropské identity na křesťanskou tradici je ale také násilím. Není snad modlitba za konverzi židů, která nahrazuje formuli „perfidia judeorum“ v nově povolené tridentské mši, druhem násilí? Nechce se po židovském národě, aby se sám vyškrtl z dějin?

Strategie papeže Ratzingera je jednoduchá: zredukovat kulturu na služku tradice, tak jako kdysi byla filosofie jen služkou teologie – ancilla theologie.

Non possumus

Ratzingerův boj proti každému pokusu relativizovat tradici na základě rozumu a svobodné vůle občanů je fundamentalistický. Dva příklady!

V roce 2006 se italská vláda pokusila prosadit v parlamentu legislativní opatření přiznávající daňové, pracovní a sociální výhody nesezdaným dvojicím žijícím společně alespoň devět let. Zdůrazňuji: nešlo tu o žádné „manželství homosexuálů“. Reakce Ratzingerovy církve byla absolutistická: papež prohlásil, že všechny formy soužití párů jiné než manželské jsou „karikaturou rodiny“ a církev vyzvala vládu, aby škrtla jakékoli zákony na podporu mimomanželského soužití. Někteří kněží pak odmítali křtít děti, jejichž rodiče nebyli manželé.

Na podporu své kampaně proti navrhovanému zákonu církev uspořádala The Family Day (tak nedůstojně to opravdu nazvali!), shromáždění svolané na náměstí San Giovanni v Římě. Bylo to jak pokrytecké, tak nezodpovědné vměšování do demokracie. Pokrytecké proto, že zákon již přiznává právo na pozůstalostní penzi partnerům, kteří nežili v manželském svazku, ale jen pro poslance italského parlamentu! Nezodpovědné, protože v Itálii společnost potřebuje více státu a více legality, ne více rodiny, především na jihu Itálie, kde je „amorální familismus“, jak tuto tradici nazval americký sociolog Banfield, hlavní příčinou rozsáhlé korupce.

V boji proti právům nesezdaných dvojic se církev dokonce odvolala na tak zvané Non possumus. Ta formule je odvozena z odpovědi apoštolů Petra a Jana veleradě rabínů, která „povolavše jich, přikázala jim, aby… neučili ve jménu Ježíšovu. Tedy Petr a Jan odpovídajíce jim, řekli… My nemůžeme (Non possumus) nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli“. (Skutky apoštolů, 4, 20). Církev, která nevyhlásila Non possumus v roce 1938, kdy fašistická vláda v Itálii nastolila rasové zákony, vyhlašuje Non possumus – tento extrémní akt odmítnutí loajality ke státu – v případě hlasování o právech nesezdaných dvojic!

Ratzingerova církev vyhlásila, že o „hodnotách se nejedná“, že je nutné je přijmout jako danou tradici, jejíž kritika by ohrozila naši identitu. Skutečný důvod této nové agresivnosti katolické církve je zřetelný: boj s islámským terorismem a příliv islámských přistěhovalců prudce zvýšil v Evropě poptávku po identitě: církev nabízí „křesťanskou tradici“ jako nejpevnější oporu identity Evropy a odměnou za to chce privilegované postavení. Taková strategie může být úspěšná, jen pokud trvá „velké prázdno“, vyvolané přehnanou poptávkou po identitě: kritická evropská kultura není přece postavena na obraně tradic, ale naopak na emancipaci člověka od tradic, které ho svazují, od všeho, co je jen lokální a omezené.

Druhým příkladem budiž spor o tělo Eluany. Italská dívka Elua na ve svých třiadvaceti letech v důsledku automobilové nehody upadla do kómatu, po třech letech byla konstatována i nekróza mozku. Její otec více než patnáct let bojoval před různými soudy o právo vyplnit Eluaninu vůli, zřetelně formulovanou před její nehodou, a vysvobodit ji z nedůstojné existence redukované na tělo udržované ve vegetativním stavu umělou výživou. Koncem minulého roku mu Nejvyšší soud dal za pravdu – směla být odpojena od přístrojů. Katolická církev rozpoutala brutální kampaň: otec Eluany, kterého mám za mučedníka italské demokracie, byl nazýván vrahem, před nemocnicí demonstrovali katolíci s fotografiemi Eluany – ovšem té třiadvacetileté! Mávali nad hlavami lahvemi s vodou na znamení toho, že nikdo nesmí v Itálii „zemřít žízní a hladem“. Jeden z nejaktivnějších odpůrců práva Eluany nebýt předmětem technologického násilí pak řekl, že „má ještě menstruaci, mohla by být matkou, žije plnohodnotným životem“.

Tato formulace je příkladem toho, co morální filosofové nazývají „brutálním ontologismem“: naše subjektivita nemá žádná práva nad naším tělem, to je součástí „objektivního řádu stvoření“! Zárodek v ženském těle je osobou od samého počátku, život je jen biologický proces, jako by volba ženy nebyla podmínkou mateřství, jako by se člověk nestával osobou teprve v interakci s druhými lidmi, jako by neměl právo odmítnout biologický proces, který už nepovažuje za svůj život.

Není návratu

The Family Day a láhve s vodou na znamení práva nezemřít žízní jen zakrývají to, o co v těchto sporech skutečně šlo. Je rodina ve své dnešní konfiguraci ještě aktuální v epoše mobility a flexibility? Co je povinnost žít a co je právo žít, co smím odmítnout jako technologické násilí na mé představě o sobě samém? Druhý vatikánský koncil byl o dějinách, ten třetí musí být o pojmu příroda.

Papež Wojtyla se narodil jen třicet kilometrů od Osvětimi. Jako nekatolík jsem v jeho kněžském pojetí papežství vždy cítil tuto otázku: Můžeme po Osvětimi věřit v křesťanského Boha „bez odporu svědomí“?

Papež Ratzinger se narodil v bavorském Marklt am Inn, ale jen šestnáct kilometrů od rakouského Braunau, rodiště Adolfa Hitlera. V jeho pojetí papežství je náboženství jedinou obranou před novými Hitlery, protože staví některé hodnoty nad „relativizující“ hru argumentů pro a proti a mimo kompetenci demokraticky zvolených vlád.

Dějiny dvacátého století ukázaly, že náboženství je nepevnou obranou demokracie. Myslím, že ze tří důvodů.

Prvním je, že v epoše globální komunikace a planetární moci techniky se všechny tradice nezvratně relativizují a zatemňují, vodítkem pro sekularizovaného člověka jsou proto „humanities“, kritické vědy o společnosti, které jsou „funkčním substitutem“ tradic v moderní společnosti. V žádné tradice už nelze „věřit čestně“, jen z nedostatku argumentů nebo ze zoufalství nad složitostí světa.

Druhý důvod je před očima všech: katolická tradice je úzce spjata se spektakularizací, s mediální neorealitou – každému to muselo být zřejmé z papežovy návštěvy v Česku. Lenka Procházková popsala toto „náboženstvíspektákl“ v Právu pod názvem Bílý klaun. Nenasytná mediální agora potřebuje příjezd cirkusu, lidé jsou vzrušení a těší se na „Svatého otce“ – jak hloupé mediální titulování. Církev tak nadbíhá tomu, co sama odsuzuje – banalizující moci médií.

Třetím důvodem pak je samo technologické prostředí, v němž stále větší části světa jsou předmětem lidské volby. Ta musí být zdůvodněna a důvodů se nedostává. Ani křesťanská tradice, ani osvícenský rozum neumějí přesvědčivě zdůvodnit konstrukci atomových bomb či přepisování genetického kódu živých organismů. Udržitelnost (biologická, sociální, politická) technicky realizova(tel)ného je stále problematičtější.

Václav Bělohradský, autor eseje

Václav Bělohradský, autor eseje

FOTO: Archív, Právo

Pojmy jako příroda nebo mravní zákon nejsou „věčné pravdy“, ale patří vždy do nějaké historické tradice a ty všechny jsou dnes stejně vyprázdněny.

Je ctností sekularizovaného člověka, že „maje rozum, který nyní užívá“ odmítá věřit, že řešením jeho krizí by mohl být návrat k tradicím.

 

Polemika Dana Drápala Lze pojmout tradici pozitivně?  k přečtení zde.