Co mikropovídka po svém autorovi vyžaduje?

Snad koncentraci, zkratku, empatii, poezii. Volume doleva.

A co po čtenáři?

Nehledat souvislost tam, kde není, a být naladěn na stejnou vlnu. Volume doprava.

Ta hudební metafora mi nahrává. Je způsob vzniku i řazení jednotlivých mikropovídek ve Velmi krátkých vlnách ovlivněno vaší muzikantskou zkušeností?

Přátelství a společné hraní s lidmi z různých kapel, především z discoreové skupiny The Ritchie Success, je pro některé velmi krátké vlny zásadní. Koncepce knížky je navíc inspirovaná podobou hudebního alba. Povídky navzájem na první pohled nesouvisejí, vyprávějí různé příběhy v rozdílných tempech, rytmech, aranžích, střídají stopáž. Podobně jako u písní na albu, které vyžaduje koncentrovanou pozornost, ale pár hitovek vás chytí na první poslech. I u knížky zjistíte, že kromě uvolněných a možná vtipných pasáží bublají pod povrchem spodní proudy existenciální grotesky.

Některé mi přijdou velmi osobní. Muž, který uklízel, Žárlivost

Velmi krátké vlny jsou velmi osobní. Vyprávějí příběhy lehce schizofrenních, unavených nebo paranoidních osob, odrážejí traumata, pochyby, nejistoty a trápení, která se mohou jevit mnohdy absurdní, jsou však realistická.

Benjamin Tuček

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Je jejich vznik výsledkem jednorázového impulsu?

Za každou povídkou je záblesk nápadu, vzorek věty nebo situace, podobný samplům v hudbě. Jako když zachytíte útržek rytmu nebo melodie a po zbytek noci si nepřejete nic jiného, než tu melodii nezapomenout, doposlechnout si zbytek, naladit znovu stanici, na které byla zachycena.

Cesty velmi krátkých vln ale byly různé. Některé příběhy vzdorují, trvalo jim několik let, než našly svůj tvar. Jiné vznikly na jeden zátah, nechal jsem je ležet, čas od času je přemíchal, doplnil nebo seškrtal.

Mou upřímnou touhou při psaní bylo vyhnout se popisnosti a doslovnosti. Provokovat fantazii, být si jistý každým detailem, pokusit se o přesnost, strohost, místy snad lakoničnost, a přitom obraznost.

Aby se knížka dala číst na jeden zátah a nenudila, ale zároveň fungovala jako dobrá poezie po jednotlivých kouscích, třeba při jízdě v metru nebo v tramvaji, a nenutila čtenáře věčně hledat místo, kde před chvílí s četbou skončil.

Některé vypráví žena, nepřijde vám to trochu odvážné?

Přijde mi to zcela samozřejmé, stejně jako když se některé povídky odehrávají v takzvané budoucnosti. Myslím, že je škoda zbavovat se možnosti pohledu na svět z jiné perspektivy. Některé povídky by jinak než ústy ženy ani vyprávěné být nemohly, sám bych jim pak nevěřil. Ostatně rozdělení na ženské a mužské považuji v literatuře častěji za součást určité hry než za důkaz odvahy.

Pokud máte prostor rozjet příběh, není tak těžké se v něm pokusit o nějaký přesah (jako to činíte ve filmu Protektor), ale myslíte na tyhle věci i při psaní mikropovídek?

Ambice VKV jsou křehčí než ambice celovečerního filmu. Literaturu chápu jako intimní prostor, kde se v soukromí setkává čtenář s autorem; buď se potkají, nebo minou. Většina velmi krátkých vln vypráví příběhy vypjatých vztahů, které vás buď posílí, nebo zničí, a které se ocitly v kritickém bodu únavy materiálu. Unavení manželé, smýkaní prací, dětmi a nevěrami, revidují své představy o společné existenci.

Ale ani při psaní scénáře není prvotním impulsem snaha o celospolečenský přesah, mnohem víc jde o téma, které rezonuje. Náš film Protektor je nesen příběhem a divákům nabízí ucelenou vizi světa, knížka obsahuje příběhů sedmdesát pět a čtenář si sám pro sebe může některé významy domyslet, objevit jiné světy, sestavit z těch povídkových kostek další realitu ve své hlavě.

Vnímáte to jako dva oddělené světy? Protektora a Velmi krátké vlny?

Jsou to spíš světy paralelní, které se navzájem snad trochu ovlivňují, ale neprolínají se, běží přátelsky vedle sebe jako různě silné proudy, jejichž směřování i cíle jsou odlišné. Scénář filmu Protektor jsme psali tři, na knížku jsem byl sám.

Benjamin Tuček

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Spolu s Markem Najbrtem a Robertem Geislerem jste se Protektorem pokusili vystihnout některé rysy naší národní povahy…

Konkrétně „přizdisráčství“ a na druhé straně hrdinství, které se projeví, až když jsme zahnáni do kouta. Zároveň si klademe otázku, co všechno jsme ochotni zradit pro lásku, kudy vede hranice mezi hrdinstvím a zbabělostí, kariérou a kolaborací, lstí a zradou. Aniž bychom zevšeobecňovali, zajímá nás současný neutěšený stav naší společnosti a pátrání po jeho příčinách.

Jaký je ten stav a jaké jsou podle vás ty příčiny?

Lidé, jimž občané svěřují správu země, si dlouhodobě nepočínají jako hospodáři, kterým záleží na jejím rozkvětu. Popletli si správu s vlastnictvím, a jak prostředků kolem ubývá, gründerství, arogance, bezohlednost, cynismus a klientelismus překračují všechny meze. Dávno už nejde o ztrátu ideálů, ale o absenci elementární slušnosti, odpovědnosti, soudnosti a prozíravosti.

Proč jste pro Protektora vybrali období druhé světové války?

Netočili jsme „historický“ film, ale příběh o tom, kam až může člověka dovést koketérie s mocí, což je vždy aktuální. Krizové období, kdy byli národ i jednotlivci vystaveni tlaku fatálních rozhodnutí, náš příběh vhodně rámuje.

Vypjatá doba okupace navíc přinesla celospolečenskou schizofrenii ve smyslu kontrastu oficiální rétoriky s mlčícím svědomím. Tato zkušenost a řekněme i dovednost říkat navenek něco jiného, než co si skutečně myslíte, pak vydržela dalších čtyřicet let.

Kontrast oficiální rétoriky a myšleného se snažíte popsat na fenoménu rozhlasu.

Ano, prostředí rozhlasu jako hlásné trouby Říše umocňuje dramatický konflikt našeho hrdiny.

Zároveň jsme chtěli ukázat modernost té doby, její atraktivitu, styl, esprit, proto se v Protektorovi setkávají média filmu a rozhlasu jako dva stylotvorné vyprávěcí prvky a naši hrdinové – manželé jsou rozhlasový reportér a herečka.

Rozhlas byl tehdy moderním sdělovacím prostředkem s vlivem a významem dnešní televize nebo internetu; díky rozhlasu se svět začal globalizovat.

Benjamin Tuček

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jedna z postav, František Vrána, se zdá být podobná skutečnému rozhlasovému reportérovi Františku Kocourkovi, i to příjmení vypadá jako odkaz na slavnou Kocourkovu reportáž…

Z osudů konkrétních lidí jsme používali jen určité motivy, stejně je to i u Kocourka, ale ano, to jméno jsme zvolili záměrně. Reportér Vrána symbolizuje člověka, který na rozdíl od hlavního hrdiny od počátku zaujme jasný postoj a jeho gesto vzdoru je ve své tragice symbolické, i když se někomu může zdát marné.

Kocourek byl zkušený a vzdělaný redaktor, patřil k elitním rozhlasovým politickým komentátorům. Při reportáži z přehlídky německé branné moci na Václavském náměstí 19. března 1939 se slovem statečně vzepřel okupantům. Byl zatčen a zahynul v Osvětimi. Víte, hrdinové nemusejí nutně střílet a je jich víc, než panuje ustálená představa.

Svou reportáží také možná položil základy k národní dovednosti vnímat jinotaje a luštit dvojsmysly.

Éterem se neslo: Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea nad letícími světlomety a odposlouchávacími přístroji německé armády dolů k Můstku. Divila se asi tomu hluku, který zde slyšela, a obrazu, který viděla pod sebou.

Má podobnou předlohu i hlavní figura?

Emil Vrbata je persona veskrze fiktivní, ale ocitá se v situaci, jíž za okupace čelilo mnoho lidí. A podobná dilemata, zda z pragmatického důvodu zradit své přesvědčení, svědomí, čest, řeší lidé i dnes. V naší společnosti to však nemusí mít tak fatální následky jako za války.

To by ovšem naznačovalo, dnes lidé měli svá přesvědčení, svědomí či čest zrazovat méně často…

Jde o to, nebagatelizovat rizika, která nás obklopují. Nepodceňovat politické radikály všeho druhu a nenaslouchat hochštaplerům, slibujícím nesplnitelné.

Benjamin Tuček
VKV (velmi krátké vlny)
Labyrint 2009

obálka Benjamin Tuček: VKV (velmi krátké vlny)

FOTO: Archív nakladatelství Labyrint