Američany nepřestává fascinovat způsob, jakým jiné národy pracují s vlastními dějinami. Příkladem budiž nejnovější španělská výstava na téma občanské války, která je koncipována jako zpravodajství v New York Times, či projev Baracka Obamy v koncentračním táboře Buchenwald, kde prezident zdůraznil kontrast mezi minulostí a současností Německa. Do jaké míry však zpracovává historii svého účinkování na globální scéně samotná Amerika?

V zahraniční politice – a v domácí neméně – jsou Spojené státy formovány především zkušeností studené války. Objevování nových archivních dokumentů a rozšiřování poznání té doby doprovází nekončící sčítání nákladů.

V knize The Mighty Wurlitzer. How the CIA Played America (The Mighty Wurlitzer. Jak CIA hrála Ameriku), která kriticky hodnotí období, kdy CIA zapojovala americké občany do boje proti komunismu, přichází autor Hugh Wilford (profesor historie na Kalifornské univerzitě) s touž otázkou – jak draho nás to všechno přišlo? Vypráví v ní následující příběh: po roce 1945 začaly politické elity rušit výzvědné služby včetně Office of Strategic Services (OSS), které Americe sloužily v době války. Skupině vlivných politiků kolem sovětologa George Kennana, která se takového vývoje přímo děsila, se však podařilo přesvědčit vládu ke změně kursu. Podle jejich názoru se Stalinova totalita nebezpečností vyrovnala Hitlerovi. Poválečná situace si však žádala nové strategické priority a především novou taktiku, což vyústilo v politiku „zadržování komunismu“ a politiku „osvobozování“ od sovětského vlivu. Taktika se měla realizovat v utajení. Za této situa -ce se zrodila CIA.

Wilford popisuje, jak nová strategie postupně zapojovala různé skupiny amerických občanů. Podle plánů CIA měly hrát zásadní, avšak omezenou roli oficiální informační kampaně USA; omezenou zejména tam, kde ti, jimž byly určeny, americké vládě beztak nedůvěřovali. O daleko účinnější prosazování zájmů USA v zahraničí se však mohli postarat američtí občané jako soukromé osoby. Šlo o to jak vhodné jednotlivce najít, přesvědčit ke spolupráci a zajistit, aby se této skryté civilní armádě v ilegalitě dařilo.

Od konce čtyřicátých až do poloviny šedesátých let minulého století se CIA tajně obracela na už zavedené liberálně zaměřené americké organizace a nabízela jim štědrou finanční podporu pro jejich zahraniční aktivity. Za peníze CIA navazovali například zástupci amerických pracujících spolupráci s evropskými partnery v Paříži či sdružení amerických katolických žen nabízelo pomoc katolíkům v rozvojových zemích. V kapitolách věnovaných jednotlivým takto financovaným skupinám Wilford dokumentuje, kam všude sahal vliv CIA, který se neomezoval jen na dělnictvo a katolíky, ale týkal se též emigrantů, intelektuálů, studentů, žen, Afroameričanů či novinářů. Byla to strategie velmi smělá a při šíři záběru této fronty, financované CIA, také velmi důkladná. Frank Wisner, který se stal prvním ředitelem CIA pro politický boj, ji přirovnal ke koncertním varhanám značky Mighty Wurlitzer, na něž šlo v přeneseném smyslu zahrát libovolnou propagandistickou písničku. Předpokladem úspěšnosti zvolené strategie však byla určitá míra důvěry mezi všemi zúčastněnými. Princip práce v utajení například od vedoucích činitelů „frontových“ organizací vyžadoval nadřadit oddanost CIA přátelským vazbám v osobním životě. Dnes se slovům o tak velké důvěře jednotlivce ve stát nechce věřit a ještě nepravděpodobnější nám připadá neochvějnost tehdejšího přesvědčení CIA o správnosti této cesty. „Frontové skupiny“ například požívaly velké míry samostatnosti při rozhodování o vlastní politice a činnosti. Doporučovalo se jim nebýt otevřeně proamerické, naopak antiamerický akcent byl považován za chytrou součást taktiky. Když Sovětský svaz nazval Spojené státy kulturním smetištěm – což lahodilo nejednomu evropskému uchu – nemělo se kontrovat poukazy na ruské gulagy, ale CIA nechala vyslat bostonské symfoniky na turné po Evropě.

 

Když Sovětský svaz nazval USA kulturním smetištěm, CIA vyslala bostonské symfoniky na turné po Evropě.


Jestliže společné úsilí bylo založeno na pouhém očekávání nekonkrétního výsledku a na důvěře, jako tomu bylo u projektu Mighty Wurlitzer, nelze se divit, že výsledná melodie nebyla vždycky přesně podle not CIA. Wilford dokonce tvrdí, že přirovnání, podle něhož CIA byla tím, kdo na provázkách vodí loutky frontových organizací, neodpovídalo skutečnosti. Plány CIA u té či oné organizace narazily čas od času na odpor i otevřenou vzpouru.

Tak například newyorská skupina antikomunistických radikálů zvaná Americký výbor pro kulturní svobodu odsoudila zmíněné vyslání bostonských symfoniků do Paříže s argumentem, že Francouzi jsou příliš neutrální. A Americká společnost africké kultury (AMSAC), která
měla posilovat image amerických černochů v očích afrických elit, při návštěvě svých zástupců na africkém kontinentě ostře odsoudila americkou politiku v Jižní Africe, portugalských koloniích a Kongu. V polovině šedesátých let minulého století byla už atmosféra důvěry v americké společnosti značně oslabená vlivem ztracené války ve Vietnamu a nástupu nové poválečné generace. V lednu 1967 vedení Národní studentské asociace, bývalé „frontové skupiny“ CIA, odhalilo pravdu o těchto zdrojích svých financí mladému reportérovi z časopisu Ramparts. Odhalení, která následovala o několik měsíců později, spolu se sérií článků v New York Times znamenala definitivní tečku za téměř dvaceti lety skryté finanční podpory těchto skupin ze strany CIA.

Dnes tedy o propagandistických varhanách CIA známe mnoho faktů, ale etické otázky, které tato tajná činnost výzvědné služby nastolila, zůstávají povětšinou nezodpovězené. Jakou cenu musí zaplatit stát, který využívá idealismu svých občanů k prosazování globálních politických zájmů? Jakou cenu dodnes platí USA za podkopání důvěry ve stát a za nárůst vzájemné podezřívavosti mezi občany v důsledku odhalení utajené kampaně CIA? Ani ve Spojených státech, ani jinde dodnes nikdo nespočítal, na kolik nás studená válka doopravdy přišla.

Autor Michael Burri přednáší středoevropskou kulturu na University of Pennsylvania ve Philadelphii.