Ve středověku byly postící se katoličky křesťanskou obcí uznávány jako panenské světice obdařené nadpřirozenými schopnostmi. Traduje se, že Angela z Foligna a Kateřina Sienská odmítaly jídlo, ale pily hnis z ran nemocných, jedly jejich strupy a vši – a nemocní se jako zázrakem uzdravovali.

Ve viktoriánské éře následovaly vzoru zázračných středověkých panen některé anglické dívky; nejznámějšími z nich byly Mollie Fancherová nebo Sarah Jacobová. Svým postěním chtěly připoutat pozornost církve, okolí i vznikajících masových médií. Na konci 19. století se ovšem vedle církve začala jako arbitr prosazovat věda, která jejich počínání kritizovala a označovala je za hysterky. V prvním případě bylo účelem hladovění odpoutat se od člověčenství, očistit se, nechat se osvítit a následně být schopna činit zázraky. Hlavním důvodem postění druhého typu byl exhibicionismus. Ani v jednom případě se tedy nehladovělo z důvodu snahy naplnit ideální vzor ženství; ten byl totiž jiný než dnes, pokud se dá v éře bez masových médií vůbec o nějakých obecných, silných vzorech mluvit.

Odborná definice současného typu hladovění, tedy mentální anorexie, říká, že jde o psychiatrické onemocnění spojené s poruchou příjmu potravy, které se v naprosté většině týká dívek a mladých žen.

Nemocné mají narušenou představu o vlastním těle a mají obsesivní strach z přibírání. Anorektičky kontrolují svou tělesnou váhu nejen hladověním, ale i vyčerpávajícím fyzickým cvičením, záměrným dávením, používáním projímadel a dalších léků a drog. Vedle kulturního a mediálního vlivu jsou jako příčiny uváděny genetické dispozice, hormonální a minerální nerovnováha a rodinná či raně sexuální traumata. Mentální anorexie se vyskytuje především v bílých rodinách střední a vyšší sociální třídy, nejvíce v prostředí modelingu, herectví, prostituce apod. – tedy všude tam, kde se klade důraz na ženskou krásu.

Na rozvoj mentální anorexie mají vliv média, toto onemocnění má ale na druhou stranu dopad na mediální obsah. S nástupem freehostingu v devadesátých letech a ještě více s možnostmi Webu 2.0 začaly na internetu vznikat tzv. „pro-ana“ stránky, blogy, komunity a dis kusní fóra, a to dvojího druhu: jednak ty, které pomáhají sociál ně izolovaným nemocným při jejich léčbě, a pak takové, které u skutečných anorektiček a anorektiků i tzv. „Wannarexics“ – těch, jež chtějí být štíhlejší nebo dokonce chtějí být anorektičky či anorektici – jejich snažení podporují a hladovění chápou jako specifický životní styl.

Na těchto adresách najdeme rady, jak zhubnout, přátelskou podporu při pocitech hladu nebo ukázkové příklady vychrtlých těl. Některé zásadní internetové portály a stránky (Facebook, Yahoo, GeoCities) zareagovaly na rozčarování veřejnosti a doporučení oficiálních zdravotnických organizací a zrušily weby, které kult štíhlého těla a hladovění podporovaly bez skrupulí.

Zajímavým úkazem, jejž lze najít na „pro-ana“ webech, je sebeztotožňování se anorektiček s ikonou anděla, což nás vrací až ke způsobům a příčinám hladovění ve středověku. A tam nás ve své druhé knize Já jsem hlad vrací i Petra Dvořáková (1977), která naznačuje komplikovanou a nejednoznačnou podstatu onemocnění mentální anorexií: ani dnes nemusí být jeho hlavní příčinou snaha být štíhlá a vyrovnat se tak ideálu ženské krásy.

Petra Dvořáková je mimo jiné držitelkou ceny Magnesia Litera.

Petra Dvořáková je mimo jiné držitelkou ceny Magnesia Litera.

FOTO: Věra Stuchelová

V pomyslné diagnóze silně věřící autorky-hrdinky nelze opominout ani prototyp postění středověké světice, ani viktoriánskou touhu po senzačnosti, když se s kůží otevřené autobiografické zpovědi rozhodla jít na knižní trh. Autorka popisuje svůj životaběh od počátku až do současnosti, analyzuje jednotlivá období a krizové momenty a snaží se dobrat příčin svého onemocnění.

S tou nejzásadnější příčinou, s její matkou, se setkáváme už na začátku. Dvořáková jí vyčítá přísnost a odtažitost v kombinaci s neschopností uspořádat si vlastní život a dovozuje si, že celoživotní absence matky jako vzoru laskavého a zároveň v sobě pevného ženství ji dovedla k popírání vlastní ženskosti prostřednictvím hladovění.

K postrádání tohoto vzoru se u Dvořákové postupně přidaly iluze víry a deziluze z ní (což je také téma knižních rozhovorů jejího předchozího titulu Proměněné sny), předčasný vstup do nešťastného manželství, zoufalství z vážné nemoci dítěte a napětí plynoucí z dlouhodobého vztahu se starším milencem, navíc knězem.

Řešení duchovní a duševní nerovnováhy Dvořáková našla v dobrovolném, úmyslném hladovění. Jedině v pocitu hladu a jeho zvládání se cítila sebejistá; hlad se postupně stal její integrální součástí – ona byla hlad, jak stojí v titulu knihy.

Autorka pak popisuje typické následky prohlubující se mentální anorexie, jakými jsou viditelný úbytek tělesné váhy, fyzická slabost, perfekcionismus ústící až v obsedantně kompulzivní poruchu, podrážděnost, neschopnost koncentrace, výpadky paměti, halucinace, deprese a sociální vykořeněnost.

Je v tom, proč a jak se u Petry Dvořákové vyvinula mentální anorexie, nějaká logika? Pravděpodobně ne. Ale vznik psychiatrického onemocnění tohoto typu asi nelze racionálně vysvětlit. Vyvíjí se dost možná náhodně na základě neovlivnitelných dispozic nebo zamotáváním se do vlastních komplexů a obsesí, případně kombinací obojího.

Petra Dvořáková ale ve své knize nepopisuje jen to, co se může skrývat pod skořápkou ideálně vypadající ženy. Při líčení ignorantství manžela a pokrytectví milence ukazuje také to, jak slabí mohou být uvnitř zdánlivě silní a pevní muži, a přichází tak s vzácnou diagnózou nevyrovnanosti obou pohlaví, „hrdinů“ dnešní doby.

Petra Dvořáková
Já jsem hlad
Host 2009

Obálka Petra Dvořáková: Já jsem hlad

FOTO: Archív nakladatelství Host

Doslov MUDr. Miroslava Navrátilová
Fotografie Věra Stuchelová
144 stran, 219 Kč