Článek
Na přehlídce současného umění Prague Biennale vystavujete tři obrazy. Z čeho jste vybíral?
Jsou z nového cyklu At The Same Time/Ve stejném čase, který připravuju na anglickou říjnovou výstavu. Měl by to být cyklus hyperrealistických obrazů, v němž pozoruju čas. Jistou inspirací mi byl samotný Londýn, kde je nejvíc kamer. Hlídají vás všude – v metru, v autobuse, na ulicích. Oslovil jsem proto další umělce, kteří se mnou zaznamenávali skrze fotografie jeden časový moment na různých místech světa: v Praze, v Istanbulu, v Londýně, New Yorku apod.
Cílem je se časově protnout. Čas běží všude stejně – všichni stejně stárneme, ať už žijeme v Americe nebo v České republice. Země všechno dusí a já chci z toho velkého zemského koláče prostřednictvím vteřinových střípků čas zastavit.
Samozřejmě fotografie čas nedokáže zastavit, i ona stárne, žloutne. Je to pouze iluze. Čas běží dál, což je fascinující. Žijeme v neustálém tiku, i když spíme, a nemáme šanci z toho vyskočit.
Vymanit se z toho neustálého kolotoče, který se jednou stejně zastaví, snad lze – s Kunderou řečeno – právě skrze umění.
Budeme-li to brát vznešeně, pak ano, skrze své dílo se stanete nesmrtelným, váš čas „nikde nekončí“. Důležitý je proces, to, co je pod povrchem, myšlenky, obsah – to přežívá.
Ale ve své fyzické formě i umění stárne a mění se, malba praská...
Absolvoval jste na Akademii u profesora Berana klasickou malbu. Proč jste se pustil na pole hyperrealismu, když existuje dominantnější médium jako fotografie?
Fotografii respektuju jako médium, ale nemám k ní takovou důvěru. Nechci ji shazovat, ale fotograf je odkázaný na technologii, která mu dává jen limitované možnosti. Snímek vznikne ve vteřině, kdežto malba, i když na základě fotografie, vzniká neustálým kladením nových tahů štětce, vrstvy po vrstvě. Když si vedle sebe položíte fotografii a namalovaný obraz, až pak dokážete vidět ten obrovský rozdíl mezi dvěma zcela odlišnými médii. Obraz je živý, objevují se v něm lidské chyby, člověk na to dýchnul. Je to lidštější.
Považujete fotografii za chladné, odlidštěné médium?
Odkázal bych se na Adorna, který dobře pojmenoval masovou kulturu. Myslím si, že žijeme v masovém blázinci, kde nás média jednou zahltí. A právě tohle bych chtěl zbrzdit. Nechci soupeřit s technologiemi, být lepší než tiskárna. To je nesmysl. Pořád mám ale pocit, že stejně jako v renesanci byli virtuózové, tohle je možná způsob, jak vyjádřit současnou virtuozitu v malbě. Právě v tom technickém podání.
Člověk ale přece už tím, jak se skrze hledáček dívá na realitu, vkládá do fotografie kus své osobnosti. Kromě jiného je to jeho přínos do světa pixelů nebo do políčka negativu.
Fotografii mám rád, je to jeden z největších vynálezů vůbec. Fotka ale není hřejivá, pro mě je to holá informace, dokumentační výpověď. Já třeba nedokážu vnímat fotografii jako celek, vždycky pozoruju detaily. Jak říká Roland Barthes: ve fotografii je klíčové punktum, to, co rychle navodí nějaký pocit. Jako když jsou na ruce jinak vychýlené hodinky. Pak vás to nutí přemýšlet o celé situaci, hledáte důvod, proč má ten člověk ty hodinky šejdrem.
Malbu naopak vnímám jako celek. V namalované krajině proběhne transformace reality do celku, u fotografie se budu vždycky zastavovat u detailů. Je to sice celek, ale vnitřně to mám roztržené, kolážovité. Fotka je až příliš doslovná, nedává takový prostor imaginaci. V obrazu musíme číst náznaky jinak.
Nesnažíte se být dokonalejší než fotoaparát, ale využívat fotografické médium jako nosiče informací?
Abych fotografii posunul dál, pracuju s ní a používám jako partnera. Pracuju ovšem i s dalšími abstraktními věcmi, jako jsou energie a atmosféra. V Paříži jsem začal dělat kabeláže, které navazují také na téma času. Ale především ukazují to, co lidské oko nevidí, to, co fotografie nemůže přenést – tedy energii z nějaké situace nebo z člověka.
Začal jsem vnímat energii francouzské metropole, inspirovalo mě metro a počasí. Kresby vznikaly velmi rychle, skoro by se daly označit za fotografie energií. Sledoval jsem pohyb a najednou se to začalo krystalizovat, linie začaly reprezentovat stopy pohybu... Svým způsobem je to záznam minulosti.
My vlastně přítomnost nemáme, neustále se pohybujeme v minulosti nebo v budoucnosti. Zezadu je člověk držen časem minulým a zepředu posilován budoucím. Jsou to dva kódy, které nás drží, a když se jeden zhroutí, pak zemřeme. To je moje interpretace.
Pracujete s konfrontací místa a času. Sledujete, jak nás ovlivňuje prostředí, v němž žijeme?
Poslední projekt o tom všem je – o soužití lidí v betonu, v technologickém šílenství a konzumním prostředí velkoměst. Pro společnost jsou technologie nesmírnou výhodou a zároveň hrozbou. Tradiční náboženství je vytlačováno, novou vírou se stávají technologie. Automaticky jim až příliš věříme, propadli jsme technologické ruce, která nás dusí. Duchovno se zcela vytrácí, protože na to není čas.
Nechci být jednostranný, ale právě fotografie je jedno z médií, kde na mě ta umělost působí nejvíc. Je tak snadno manipulovatelná, je to fenomén. Není nic jednoduššího, než umazat pozadí, přilepit barák...
Přehlídka současného umění Prague Biennale pokračuje do 26. července 2009, více zde.
Hynek Martinec
Záběr Hynka Martince je široký, konfrontuje malbu s digitálními médii, zabývá se kresbou, instalacemi a videoartem. Ve svém díle zkoumá pojetí času a prostoru, propracovává kabeláže, kdy „fotografuje energii“.
Narodil se v roce 1980 v Broumově. Už v jedenácti letech vyhrál první výtvarnou soutěž. Středoškolské studium zahájil na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, po roce studia přestoupil na Výtvarnou školu Václava Hollara do Prahy.
V letech 1999-2005 studoval klasickou malbu na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Zdeňka Berana. Loni jej vyznamenala také Královská společnost portrétistů v kategorii Changing Faces - Tváře v proměně. Žije a pracuje v Londýně.
O Hynku Martincovi se více dočtete zde.