Hlavní obsah

Čistá kinematografie. O Křišťálový glóbus usiluje také Sonja Prosencová

Novinky, Zbyněk Vlasák

„Působivá meditace nad lidskou křehkostí“ – právě tak popisuje nový snímek režisérky Sonji Prosencové Příběh lásky, který bude mít už druhý den karlovarského festivalu v jeho hlavní soutěži světovou premiéru, její slovinský kolega Damjan Kozole, držitel režisérské ceny z Varů zpřed dvou let.

Foto: KVIFF

Ivu si zahrála Doroteja Nadrahová.

Článek

Prosencová vypráví o sedmnáctileté Ivě a jejích dvou sourozencích, kterým právě zemřela matka. Ivin zármutek je však náhle narušen, když objeví matčino milostné tajemství, respektive jejího milence.

Pro mladou skokanku do vody (v podání vycházející herecké hvězdy slovinské kinematografie Doroteji Nadrahové) je to šok, je pro ni těžké se s takovou skutečností smířit.

Iva druhé jako mnoho z nás automaticky soudí, nálepkuje. Teprve když se na svět dokáže podívat jinýma očima, probudí se v ní soucit a porozumění cizí situaci. V tomto smyslu je to vlastně film o zrání.

Odvaha jít jinou cestou

Snímek charakterizuje velmi osobitá poetika, vyprávění je rozvolněné, metaforické, staví na jemných náznacích.

„Příběh je pro mě pouze jakýmsi základním rámcem, opíráme se hlavně o subjektivní zkušenost hlavní hrdinky,“ říká Sonja Prosencová. „To si vyžadovalo velmi detailní a přesný scénář, vystavěný tak, aby diváci poznali, že cílem filmu není odvyprávět příběh, ale zároveň aby v něm bylo dost příběhových stop, které publiku umožní prozkoumat vnitřní svět postav.“

Kromě obrazu se tu do hry hojně zapojují i zvuk a hudba, ne náhodou je Ivina matka operní pěvkyně a její milenec dirigent. Hudba je pro režisérku jedním z hlavních nástrojů, jak se diváka dotknout.

Ostatně Prosencová ohledně vztahu filmu a hudby ráda cituje Ingmara Bergmana: „Když se díváme na film, dopředu víme, že půjde o iluzi. Odkládáme svou vůli i intelekt a uvolňujeme prostor představivosti. Film pak hraje přímo na naše emoce. Hudba pracuje stejným způsobem. Řekl bych dokonce, že je hudba filmu podobná nejvíc ze všech uměleckých forem. Právě proto, že mluví přímo k našim emocím, ne k rozumu.“

Foto: KVIFF

Režisérka Sonja Prosencová

Především její originální formální přístup je to, proč si Prosencovou tak oblíbil na začátku zmíněný slovinský režisér Damian Kozole: „To, co mám rád na Sonjiných filmech, je její odvaha vyhnout se osvědčeným, zavedeným vyprávěcím postupům. Pokaždé přijde s vlastním filmovým jazykem, něčím, co se blíží čisté kinematografii.“

A ten, kdo i v takto osobním filmu hledá společenský přesah, najde.

„Rozhodla jsem se zde pro jiný přístup než třeba u svého debutu Strom, vzdala jsem se možnosti přímo komentovat sociální problémy a jala se vyprávět hlavně intimní příběh Ivy a její rodiny. Nicméně to, že zkoumám neschopnost postav spolu komunikovat, propojit se, stejně ukazuje nějaký obraz společnosti, která je dnes plná nihilismu, násilí a emocionálního odcizení,“ uzavírá Prosenc.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám